Recenze – Čtyřicátnice Tony (Emmanuelle Bercot) si na sjezdovce poraní koleno. Při rehabilitaci má pak právnička spoustu času přemýšlet o minulosti, a jestli náhodou úraz nesymbolizuje spíš stav její duše než těla. Vzápětí Tony začíná vzpomínat na klíčové okamžiky svého desetiletého vztahu s bonvivánským majitelem restaurace Giorgiem (Vincent Cassel).
Jejich vztah byl zpočátku plný emocí, sexu, otevřených oken do nejhlubších traumat. Jenže když Tony s Giorgiem otěhotní, věci se začnou měnit. Giorgio se uzavírá do sebe, a k tomu projevuje až přílišnou starost o vetché zdraví své ex, modelky Agnès (Chrystèle Saint-Louis Augustin), která nese špatně nový Giorgiův vztah. Když se zdá, že zlo je zažehnáno, přijdou do bytu exekutoři a Tony utíká se svými strachy za bratrem Solalem (Louis Garrel). Roztáčí se spirála žárlivosti, podezření a nedorozumění, kterou nedokáže zastavit ani novorozený synek Simbad.
Maïwenn si masy filmových fanoušků pamatují z filmu Luca Bessona Pátý element, kde hrála modrou pěvkyni Divu Plavalagunu. Talentovaná herečka pak začala s režisérem chodit a herectví opustila. Po rozchodu se k němu vrátila, ale zároveň už cítila, že ji naplňuje spíš režie. Natočila dva poměrně autobiografické malé filmy, po kterých následovalo drama z předměstí Polisse (2011), za něž získala Cenu poroty v Cannes, film ve Francii vydělal velmi solidních 20 milionů dolarů.
Můj král je po filmařské stránce o úroveň výš než Polisse. Maïwenn poprvé ve svém filmu nehraje, což změnilo dynamiku hereckého vedení: „Nemusela jsem si hlídat vizáž, když jsem byla unavená,“ řekla režisérka po projekci: „A taky když jsem ve svých filmech hrála, měla jsem v ruce eso v rukávu, nějakého žolíka, kterého jsem mohla vytáhnout proti hercům ostatních postav, když se mi zdálo, že je třeba je nějak povzbudit, nakopnout. O tuhle možnost jsem se tady sama připravila,“ dodala režisérka dobře naladěná z pozitivního přijetí filmu.
„Je to docela drsné,“ dodal Vincent Cassel k tomu, že Maïwenn velmi ráda improvizuje: „Některé scény a dialogové výměny jsme rozvíjeli třeba do třicetiminutových záběrů. Maïwenn navíc natáčí pořád na dvě kamery, takže si nemáte šanci odpočinout, ani když svými replikami jenom nahráváte.“ Cassel navíc podává Giorgia s takovým zápalem, jako kdyby mělo jít o jeho poslední filmovou roli. Jiskří mu v očích, ovládá scénu velkými gesty. Tohle je jeho nejkomplexnější role od Kassovitzovy Nenávisti (1995).
Problém filmu je v tom, jak Maïwenn vnímá obě hlavní postavy: Můj král je vyprávěný očima osudem zkroušené Tony, která ovšem nemá žádný vlastní defekt. Giorgio utíká, Giorgio je nevěrný. Giorgio má dluhy. A Tony na vše jenom reaguje. Navíc ani nevíme, jestli Giorgio všechny zmíněné chyby má, protože ho vnímáme výhradně očima jeho ženy. Na druhou stranu Můj král exceluje v humorných pasážích, kdy Maïwenn špikuje bohaté dialogové výměny absurdní a politicky výsostně nekorektní legrací. Ostatně samotný název filmu vychází z dialogové výměny, ve které Tony přizná, že chodila se samými kretény, načež Giorgio namítne, že žádný kretén není, protože je jejich král a kapitán.
