Brakobraní - Já vím, že se léto už překlopilo do své druhé poloviny. Ale stejně mi to nedá, abych vás nezavedl do země českému turistovi zaslíbené. Do Chorvatska. Nikoliv však na tamní pláže či snad do stáčíren vína (ideálně přímo u té pláže a hned vedle krámku s pršutem a sýrem s lanýži), ale do tamní... ehm, populární kultury.
Znovu se musím zardít, ale s křížkem po funuse bych vám rád doporučil dvě akce. Obě už nestihnete, ale obě jsou tradiční a příští rok máte další pokus. Mluvím o istrijských filmových festivalech v Pule a Motovunu. Ten první je slovy místní znalkyně Ivany Stojkovic pro opravdové milovníky filmu. Přesně podle sloganu, který si návštěvníci pár let zpátky nechávali i tetovat: Mi, koji gledamo filmove.
Brakobraní
V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.
Ono zažít filmové představení v jedné z nejzachovalejších římských arén, kde máte za zády pár tisíc fanoušků, kteří v populárním programu hlasitě fandí prvnímu polibku Harryho Pottera nebo v hlavní soutěžní sekci tleskají ve válečném dramatu každému potrestání „četnika“, je prostě nezapomenutelný zážitek.
Motovun je zase hodně o večírcích. Nebo o snídaních s režiséry, kdy společně bádáte, jestli ten lanýž v omeletě je fajn, nebo ne. A taky o tom, že sedíte v restauraci a teprve po chvíli vám dojde, že vedlejší stoly nejsou veselí braši, ale probíhající konference třeba s tvůrci filmu Ida – to vše nad jelením stejkem a s karafkou teranu. Ale jako jistě... jsme tu všichni kvůli filmům – jako kdysi za socialismu kvůli komiksům...
A upřímně: oba festivaly mají duši a atmosféru, které se široko daleko nic nevyrovná. A jejich role v představování chorvatské kinematografie světu je nezpochybnitelná. Takže se pojďme podívat na pár snímků, které se zde v posledních letech objevily a potěší oko fanouška žánrové zábavy.
Broj 55 aneb Nejmužnější chorvatský film
Válka v bývalé Jugoslávii zmrzačila nejednu generaci. A filmaři se k ní budou ještě dlouho vracet. Ale protože už před nějakými sedmi lety byl nejčastějším pulským povzdechem „zase drama z války“, zkouší to všelijak.
Režisér Kristiján Milić třeba před časem propojil dvě časové roviny a vytvořil silné mystické drama (Živi i mrtvi). Nestor chorvatské kinematografie se pokusil podat drama Vukovaru jako div ne revenge film, pro který by se hodil Charles Bronson, a Korak po korak obrátilo pozornost k ženám, jejichž muži kamsi z nejrůznějších důvodů zmizeli...
Broj 55 již zmíněného Miliće je jakousi chorvatskou obdobou Černý jestřáb sestřelen. A taky prohlášením, že režisér rád hraje videohry. Což se pozná tak, že pár záběrů je snímáno skoro jako v nepovedeném hororu Doom. Čímž chci říct, že to vypadá fakt divně. Což je ale shrnutí celého filmu.
Příběh čety dvaceti chorvatských vojáků, kteří padnou do léčky, z níž se je jejich kamarádi snaží marně osvobodit, a následný tuhý boj o číslo popisné 55 slibuje „nejchlapštější film v dějinách Chorvatska“, na kterém se snad podílela jedna maskérka, ale jinak to je genderově jasná rána. Silný námět bohužel sráží provedení. Místy dokumentární styl se občas změní v něco ve stylu osmdesátkové klasiky Komando a někdy je to prostě domácí video.
Načasování hrdinských proslovů klopýtá, akce je místy nepřehledná, aniž by se jednalo o záměr... a postavy jsou přehlídkou typů, které se ustavily už někdy před patnácti lety. Ne že by ty typy nebyly přesné, ale nejsou nic víc. Přitom v obsazení se tvůrci vytáhli – sebrali dohromady herce mladší i starší, charakterní i vyloženě pro groteskní miniroličky a aspoň tak se jim povedlo dosáhnout jakés takés autenticity...
Aby to vše opět pohřbili závěrečnou přehlídkou četnické krutosti a bestiality, kterou odzívají už i chorvatští diváci, nejen zahraniční. Pro milovníky válečných filmů je ale Broj 55 minimálně zajímavým počinem, ve kterém rozpoznává jednotlivé inspirační zdroje i populární herce.
Simon Divotvůrce a jeho cesta za láskou...
Jestli na chorvatských filmech něco oceňuji, tak jsou to malé divné komedie, na kterých vidíte, že jsou udělané doslova na koleně a za pár šupů, ale mají prostě kouzlo. Simon Čudotvorec je dokonalým příkladem. Jeho hrdina je mladý asociální ztroskotanec, co dělá v márnici. To totiž mladí asociální ztroskotanci dělají. Tam také narazí na matku své bývalky. Mrtvou. To totiž matky bývalek dělají. A on tu mrtvolu ukradne. Protože jak vysvětlil ve snu televiznímu Elvisovi – je to součást plánu, aby se k němu bejvalka vrátila. To bejvalky, když jim ukradnete mrtvolu matky, dělají, že?
A pak se to začne komplikovat. Mrtvola z restauračního mrazáku (ať žijí přátelé ochotní pomoct) zmizí, protože ji ukradnou militantní vegetariáni. To totiž militantní vegetariáni dělají. A pak je prodána gangsterským tetičkám, které potřebují nakrmit prasata. A bejvalka dělá dominu svému na western vysazenému milci. A Simon sedí na stromě. A spousta dalšího...
A pak se to začne komplikovat. Mrtvola z restauračního mrazáku (ať žijí přátelé ochotní pomoct) zmizí, protože ji ukradnou militantní vegetariáni. To totiž militantní vegetariáni dělají. A pak je prodána gangsterským tetičkám, které potřebují nakrmit prasata. A bejvalka dělá dominu svému na western vysazenému milci. A Simon sedí na stromě. A spousta dalšího...
Tenhle film je divný. Tak divný, až je bezelstně krásný. Hlavní hrdina v podání Svena Jakira je totální mimoň a smrtka vypůjčená z Bergmana je jen třešničkou na dortu, který dokazuje, že dada ještě neřeklo poslední slovo.
Podobný úlet, ovšem mnohem víc v mantinelech pochybné reality, nabízí mimochodem i letošní kraťas Dárek prezidenta Nixona. V něm posílá jmenovaný prezident Titovi vzácného orla, který cestou, vinou totálně neschopných průvodců amerického diplomata, zdechne na přežrání jehněčím masem. Je to vykradený Wes Anderson (rámováním, vzhledem postav, řešením zápletky), ale je to hravé a lokální vtipy prostě fungují na jedničku.
Kauboji aneb Show must go on
Nedávné Knězovy děti ukazují, že Chorvatům pořád ještě jde i mixování komedie a tragiky. Stejně jako Brešanův poslední snímek i Kovbojové Tomislava Mrsice jsou přepisem divadelní hry. A kolem divadla se také točí. Hlavní hrdina se vrací do rodného města, kde veškerá kultura už dávno chcípla pod nánosy smogu, a pokouší se zorganizovat amatérské představení.
Následuje nejen přehled úžasně pikareskních postaviček a kontrast westernových propriet a hudby s šedivým industriálním zapadákovem, který by se neztratil ve filmech Bély Tarra. Na jedné straně tak film nabízí neuvěřitelnou škálu hlášek a vtipných dialogů („Ty seš Srb, co?“ „Ne, nejsem.“ „Se bojíš přiznat, viď?“ „Nebojím, my Srbové se nebojíme.“), na druhou stranu atmosféra houstne a je jasné, že i když se představení odehraje, bude to jen krátký záblesk ve vševládné šedi...
Palec nahoru tvůrcům za důslednost, s níž se vyhýbají kýči – jako například při hrozícím usmíření rozhádaných sourozenců. Kovbojové jsou smutně depresivní, ale výborný film. Jeden z těch, za jejichž neuvedení u nás by se měl někdo smažit v pekle. A ukázka, že „show must go on“ je pořád mocný slogan.
Alenka v říši bezdomoveckých divů a Matka na ulici
Balancování na hraně kýče a patosu tvoří součást i snímku Alisa u zemlji čudesa. Příběh dívky, kterou příbuzný bere na sběr munice, až jí nakonec zjistí rakovinu, je v podstatě pohádka. Jen místo za zrcadlo se zde cestuje do světa bezdomovců a organizované prostituce. Hlavní zbraní je představitelka hlavní role a její ochránce Romo, kdysi nadějný saxofonista.
Právě k jeho saxofonu se přitom váže naprosto okouzlující konec, během něhož chce Alice udělat tlustou čáru za pohádkami i lžemi, které jí dospělí kdy vyprávěli. Místo toho se ukáže, že zázraky se někdy opravdu dějí. Nečekaně a pro někoho pozdě... ale dějí.
Třeba o Vánocích, že? Asi to si řekli tvůrci snímku Majka asfalta. Což je naprosto perverzně zábavná podívaná na téma „chlap vyřeší každou krizi, protože je chlap“. Zápletka? Hlavní hrdinka má za manžela totálního vola. Takže jí jednou rupnou nervy, sebere dítě a odejde s ním do zasněženého Záhřebu.
Zatímco se snaží nějak protlouct a narazí na ukázkového úchyla v podání skvělého Krešimira Mikiče, její manžílek se opíjí, klátí, co nemá kníry, a vůbec se chová jako hovado. A i když si scénář dá tu práci, že i z jeho žínky udělá poměrně solidní megeru, přesto je závěrečný zvrat jedním z největších WTF, jaké jsem kdy zažil. Stupidnější a neohrabanější oslavu patriarchátu jen tak nenajdete.
Šuma sumárum si spočítalo pár hororových motivů
Pokud se vám zamlouvají hororové motivy, měl bych pro vás dva kousky. Třeba Ljudožder vegetarijanac. Což teda vlastně horor není. Příběh špičkového gynekologa a ukázkové lidské svině je ale i tak totálně děsivý. Tím, co hlavní postava provádí, s jakou bravurou a schopností improvizace dokáže bruslit mezi průšvihy. Ale také v naturalismu.
Splachování plodů do záchodu, psí závody, potraty v polních podmínkách a nad tím vším „hrdinův“ úsměv a uvolněné bubnování v soukromí domova. Tohle je film, který opravdu dokáže vzbudit fyzickou nevolnost. Tak raději honem k něčemu pro odlehčení.
Šuma sumárum Ivana-Gorana Viteze je komediální vyvražďovačka s jemnou poctou Evil Dead Sama Raimiho – jestli v této hororové klasice znásilnil hrdinku strom, zde jedna z postav znásilní strom. I to se může na jednom nepovedeném teambuildingu záhřebské reklamky s nizozemským majitelem stát.
Chorvatští vidláci, nizozemští slizcí byznysmani, copywriteři s traumatem z války a holky doslova pro všechno na omezeném prostoru jednoho lesíka, hromada zbraní a skvěle vypointovaných situací a štulců do vlastních řad (výborné překladatelské okénko, lidské typy postav) i obecně do světa reklamek (pedofilní reklama à la Steven Spielberg). Tohle se chlapcům od Jadranu povedlo.
Jinak ovšem pro čisté horory momentálně doporučuji spíš Srby – veterán festivalů amatérských hororů Milan Todorovič (účastnil se před lety i chotěbořského Bloody Xmas) momentálně ulovil pro svůj opus o vraždící mořské panně Mamula i Franca Nera.
Je to brodolom, vážení...
Popkulturu nedělají jen filmy, ale i vášeň pro fotbal. Hlavně pro Hajduk Split. Ne, teď vážně, Torcidu a tyhle věci si necháme na jindy. Teď nás zajímá hudba. A vážně nemyslím ty pány a děvčata, co vám občas naženou do jídelny hotelu a oni předstírají folklór. Myslím takové ty songy, které vás udeří do uší a pak je každý pobyt v té zemi zoufale hledáte na rádiu, zadáváte neuměle odposlechnuté úryvky do Googlu a doufáte...
Co třeba legendární Daleka obala a jejich Noc je prekrasna? Na plážích ji už moc neuslyšíte, ale pokud chcete zažít kouzlo nočního Splitu nebo procházek po břehu moře, moc lepších kousků nenajdete. A čert vem, že o zpěvu se nedá mluvit. Tohle je kultovka. Stejně jako třeba Sanjao sam moju ružicu od skupiny Leteči odred. Přesně vybalancovaný patos dávné lásky v typickém kytarovém poprocku bratrů Chorvatů.
Nebo je libo něco tvrdšího? Co třeba punkový Kud Idijoti nebo Termiti a jejich hitovka riječské nové vlny Vjeran pas? No, možná raději něco popovějšího? Třeba chorvatského Sinatru Massima a jeho Iz jednog pogleda? Ne, to pořád není ono. To chce ikonu. Severinu!
Tahle holka svého času pobláznila celé Chorvatsko. A pak mu zlomila srdce. Jak? Nechci vás připravit o překvapení, ale mrkněte někdy na jisté servery pro dospělé nebo do výborné knihy 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr. Napsal ji sice Islanďan, ale svým Chorvatům rozuměl. Pusťte si k tomu třeba takové Gas gas nebo Mala je dala. Případně pro kontrast nějakou klasiku Djevojka sa sela...
A na úplný závěr Danijela Martinovič, která na „stará“ kolena vystřihla dva skvělé a hlavně vtipné hity Brodolom a Cappuccino. Chorvatské písně jsou prostě dokonalým zdrojem provinilých potěšení, jako svého času japonský pop. Navíc si nepochybně řada z vás vybaví něco jako z písně Dalmatinka od Jeleny Rozgy a Connectů...
