Birdman, nebo Chlapectví? Oscaři mají i zajímavější otázky

Martin Svoboda Martin Svoboda
Aktualizováno 22. 2. 2015 16:52
Oscarové klání už není, co bývalo. Místo velkých produkcí soupeří o pozornost malé "nezávislé". Oskaři se budou v americkém Hollywoodu předávat v noci z dneška na pondělí.
Kdo usiluje o Oscary?
Kdo usiluje o Oscary? | Foto: Aktuálně.cz

Glosa - Kdo letos vyhraje Oscara za nejlepší film? A kdo si odnese nejvíc sošek? Snad nikdy nebyla odpověď na tuhle otázku méně podstatná než letos. A přesto málokterý výběr nominací byl tak zajímavý a nabízel tak mnoho otázek o budoucnosti nejslavnějších filmových cen a oklikou celého Hollywoodu.

Vyhraje Birdman, nebo Chlapectví. To je takřka jisté. A je to vážně fuk. Proč? Protože oba filmy představují podobný typ produkce zaměřený na podobné diváky, oba se podobně povedly a shoduje se na tom podobný počet diváků i kritiků. Proč tedy rozehrávat drama tam, kde žádné není?

Drama se nabídne, až když zapřemýšlíme, jak je možné, že byly nominovány zrovna tyto filmy doplněné dalšími menšími dramaty někdy i na hraně mainstreamu. A ještě spíš když se zeptáme, kam se poděly všechny velké produkce, které Hollywood dřív tolik miloval?

Málo velkých filmů

Potvrzuje se, že nůžky mezi blockbustery a mainstreamovými dramaty se neustále rozevírají. Filmy, jež vydělávají nejvíc peněz, tedy komiksové spektákly především od Marvelu, rozhodně neimponují akademikům, kteří vždy odmítali sci-fi, fantasy a právě superhrdinské adaptace, dokud tyto filmy nemají výjimečné tržby i přijetí (naposledy Pán prstenů). Životopisná dramata typu Selma, Teorie všeho a Kód Enigmy se hodí do nominací a coby adepti na vítěze hereckých kategorií, dát tak nudnému kalkulu hlavní sošku ale nepřipadá v úvahu.

Oscar by totiž byl rád velkou cenou pro velké filmy, nejen oceněním řemeslné kvality zaměnitelných dramat. Jenže celé toto mladé století není kde takové „velké filmy“ brát.

Nebo ztratili akademici schopnost a vůli je hledat? Poslední možností sen pořadatelů naplnit byl Avatar Jamese Camerona. Snímek filmařsky na výši a přitom celospolečenská událost. Akademici ho ale odmítli ve prospěch Smrti čeká všude, jež se málem ani nedostala do kin a šla rovnou na DVD. Velmi netypická volba. Od té doby si lze jen stěží představit blockuster, který by mohl hlasující uspokojit, a rozhodně ho nenajdeme v reálné nabídce kin.

Avatar byl další spadlý dílek domina, jehož sesun pokračuje. Poslední roky se vždy vyprofiloval souboj „velkého a malého filmu“, který nakonec vždy vyhrál ten malý. A letos už zde není ani onen souboj, velké filmy jsou prostě ze hry krom technických kategorií jako speciální efekty, kostýmy a výprava, kde lze jejich přítomnost přece jenom vždy očekávat.

No a co?

Mělo by nás to zajímat? Nejsou Oscary jen gesto pár starých pánů s hlasovacím právem? Do jisté míry ano a třeba cena za nejlepší cizojazyčný film (letos vyhraje Leviatan) nebo dokument vždy především dávají najevo politické a společenské přesvědčení „těch správných Američanů“.

V domácích kategoriích ale akademici do jisté míry odrážejí názor producentů, kteří budou nadále rozhodovat, jakým směrem potečou značné sumy. A tento směr může, zdá se, nabrat kurs směr Whiplash nebo Slídil, což jsou žánrové snímky mimo art i mainstream, jež doposud stály zcela stranou oscarového hledáčku. Nyní bojují o nejprestižnější sošky.

A jistě není náhoda, že se producenti poslední roky pokoušejí přetáhnout filmaře z této „šedé zóny“ americké nezávislé produkce k mainstreamu. Takže se mohlo stát, že stamilionové projekty jsou svěřeny filmařům jako Marc Webb (Amazing Spider-Man), Gareth Edwards (Godzilla) a Colin Trevorrow (Jurský svět), kteří oslnili na festivalech, ale nikdy neměli na starost velkou produkci.

Hollywood už vycítil, že se svými bobtnajícími rozpočty a úplným oddělením „zábavy“ a „umění“ dostává do slepé uličky. Oscary, jež by chtěly být masové ceny, ale zároveň by chtěly oceňovat „kvalitní filmařinu“, čelí tomuto problému nejviditelněji.

Doba filmů jako Titanic, jež klasickou představu „velkého oscarového fláku“ bezezbytku naplňovaly, je pryč a na poli mainstreamu ji nenahradilo nic „použitelného“. Blockbustery jsou optikou akademiků příliš hloupé a dramata nudná. Přesun pozornosti na malé produkce a pokus producentů přetáhnout jejich tvůrce k mainstreamu naznačují, že americká kinematografie se pokouší zreformovat, protože noví tvůrci schopni točit levněji a zajímavěji jsou přesně to, co chybí. Přizvání dlouho přehlíženého Richarda Linklatera, Alejandra Gonzáleze Iñárritua (zvlášť když jeho Birdman jistě trochu oscarově kalkuluje) a menších žánrových projektů do „velké hry“ to jen dokazují.

 

Právě se děje

Další zprávy