Rozhovor - Čtrnáctiletá dívka, která rozumí filmu? Mírně upjatá absolventka filmového soustředění pro děti a mládež Aertěk Matylda Strnadová dokázala při našem rozhovoru docela rychle a s grácií formulovat odpovědi. Ve svých čtrnácti natočila jako režisérka krátký film Troska. Nyní působí na filmovém festivalu Malé oči pražského Bio Oko jako jedna z organizátorek festivalu.
Ten je věnován netradičním rodinným filmům z celého světa. Jeho oficiální program pro veřejnost začne 23. května slavnostní premiérou filmu Sputnik, který zároveň vstupuje do oficiální distribuce.
Aktuálně.cz: Už jsi pár natáčení s dětským kolektivem absolvovala. Dokonce jsi natočila kraťas. V čem je práce na festivalu a při natáčení stejná nebo podobná?
Matylda Strnadová: V zásadě jsou to dvě rozdílné věci, ale objevuje se několik podobností. Obojí je zmatené, stres narůstá s přibližujícím se promítáním nebo zahájením festivalu a je to něco, co si průměrný člověk nikdy nevyzkouší.
Festival Malé oči
23. 5. — 25. 5. 2014, Bio Oko, Praha, www.maleoci.cz
Festival promítá zejména filmy pro menší i větší děti, které dosud nebyly v běžné české distribuci k vidění, kromě toho však nabídne i dětskou filmovou klasiku, nebo žhavé novinky.
Na přípravách a realizaci festivalu se podílel tým mladých filmových nadšenců, kteří byli vybráni prostřednictvím výzvy v místních školách Prahy 7 a následném konkurzu.
A.cz: Děláš dětský festival Malé oči, s podtitulem od dětí pro děti. Co to přesně znamená, pro koho je určený?
Tak myslím, že už z názvu je to jasné, ale abych to ještě upřesnila, dětmi jsou zde myšleni všichni od čtyř do patnácti let a samozřejmě jejich rodiče, babičky, dědečkové, prostě celá rodina. Není to jenom promítání dětských filmů, patří k tomu i spoustu doprovodných aktivit a celá ta atmosféra. Garantuji vám, že až přijdete do kina Oko a uvidíte vznášející se oční bulvy, pochopíte, o čem vlastně celý festival je.
A.cz: Jaký je rozdíl, když někdo pořádá tradiční festival s profesionálním týmem oproti vašemu kolektivu Malých očí?
Podle mě je hlavní rozdíl v tom, že zde měli organizátoři odbornou porotu – totiž nás. Protože kdo líp by mohl posoudit, jestli se dětem film bude líbit, než samy děti?
A.cz: Myslíš si, že tvoji vrstevníci se o film zajímají?
Všichni se samozřejmě na filmy dívají – někteří na komedie, další zase na sci-fi. Otázka, zda se o film zajímají, je ovšem úplně jiného rázu. Někdo se na film podívá, a pak se vlastně ani na chvilku nezamyslí, jestli měl nějaké sdělení a pokud ano, tak jaké. Občas mi to přijde trochu smutné.
A.cz: Jaké filmy na festivalu promítnete?
Myslím, že to nejde takhle jednoduše kategorizovat – naše filmy jsou od dokumentu o odvykání režiséra Ivo Bystřičana Mých posledních 150 000 cigaret až po snímek, ve kterém figuruje Ledový drak. Ale při výběru šlo hlavně o to, aby měly nějakou přidanou hodnotu, třeba zajímavé zpracování, nápad.
A.cz: Věnujete se filmu i ve škole?
Neřekla bych, že se mu zrovna věnujeme, nemáme na to vyhrazený předmět, i když v pozdějších ročnících máme na toto téma volitelný seminář, v češtině si občas pouštíme filmy, většinou jde o adaptace z knížky, a potom diskutujeme o tom, co režisér ve filmu změnil a jestli to bylo dobře nebo špatně.
A.cz: Myslíš, že by bylo fajn, kdyby se film ve škole probíral víc?
Určitě, protože dneska je to důležitý sdělovací prostředek, skoro jako knížky, ale ty mají několik set let vývoje náskok.
A.cz: Jak by sis to představovala?
Rozhodně bych byla ráda, kdyby se alespoň trochu nastínilo, jak těžké je film vyrobit, protože spousta lidí netuší, kolik je za tím práce. Pak by taky bylo záhodno pouštět zajímavé a povedené filmy – ukázat nám cestu, protože sama někdy nevím, na co se mám podívat, jelikož z traileru nedokážu posoudit, jestli to je dobré nebo ne.
