Recenze: Netrpělivost srdce ve Stavovském divadle překvapuje hororovým laděním

Edita Pavlíny Štorkové působí jako zvětšenina rozcuchané dřevěné panny, již často třímá v náručí.
Foto: Martin Špelda
Saša Hrbotický Saša Hrbotický
12. 11. 2018 13:40
Podruhé během čtyř let, kdy je uměleckým ředitelem Činohry Národního divadla, zde Daniel Špinar inscenuje vlastní dramatizaci velké románové předlohy.

Po Pýše a předsudku Jane Austenové tentokrát zvolil autora těžšího kalibru, meziválečného rakouského prozaika Stefana Zweiga. Adaptace jeho románu Netrpělivost srdce měla ve Stavovském divadle premiéru uplynulou sobotu.

Foto: Martin Špelda

Knižní předloha vypráví příběh chudého poručíka Antona Hofmillera, jenž se v předvečer první světové války v zapadlém posádkovém městě seznámí se zámožným zbohatlíkem Kekesfalvou a jeho ochrnutou dcerou. Série omylů i záměrných manipulací vrhá mladého poručíka do zoufalé situace a ústí v tragédii.

Daniel Špinar pojal divadelní adaptaci jako atraktivní psychologický horor, zaměřený na soucit a neopětovanou lásku mezi vojákem a fyzicky postiženou dívkou. Oproti předešlým inscenacím se režisér krotí v užívání scénických efektů a do popředí výrazněji staví herce. Přesně odhaduje nosnost předlohy i její dramatický potenciál.

Jako autor dramatizace se Špinar v úvodních obrazech přesto zbytečně důsledně drží prozaického předobrazu, neboť hlavního hrdinu nechává odvyprávět i to, co by se dalo opomenout nebo přetavit do dialogů a hereckých akcí. S gradující zápletkou však režie začne s verbálními i mimickými komentáři protagonisty Hofmillera pracovat účelně. Využívá je jako pohotový, často ironický prostředek k vyjádření skutečných pocitů.

Špinar rozvíjí a graduje bizarní, hororovou atmosféru, která souzní s dějem, a přitom není samoúčelná, neboť slouží jako obraz pekla lidských úzkostí, slabostí a vášní. A nouze není ani o drastický černý humor, obzvlášť ve scénách s těžce handicapovaným děvčetem a jeho střídavým dožadováním se i odmítáním pozornosti a pomoci.

Sevřený, převážně komorní charakter příběhu narušuje několik skupinových výjevů z vojenského prostředí. Některé jsou funkční, jiné spíš ilustrativní.

Strohá scéna Andreje Ďuríka se třemi identickými prostorami pokrytými fádní tapetou důmyslně využívá točnu. Nikoliv jako pouhý nástroj pro rychlou změnu prostředí, ale především coby významotvorný element. Otáčivý pohyb ve spojitosti s Hofmillerovým častým přebíháním z jedné místnosti do druhé evokuje situaci štvance, jenž se kvůli soucitu s postiženou bytostí ocitl na nebezpečně rozjetém emocionálním kolotoči.

Ve scénách ze zámeckého sídla zbohatlíka Kekesfalvy se na jinak prázdném jevišti objevují průhledné pulty se zákusky, snad jako symbolem nezbytných rakouských rituálů.

Foto: Martin Špelda

Radúz Mácha v ústřední roli citově rozpolceného mladíka podává mimořádný výkon. Dvě hodiny nezmizí z jeviště. Hraje v sebevražedném tempu, výborně pracuje s rytmem, rychlými střihy mění nálady. Jeho Hofmiller je komplikovanou postavou. Po úvodním šoku, kdy k tanci omylem vyzve ochrnutou dívku Editu, se samou radostí, že mu bylo odpuštěno, stává okouzlujícím bonvivánem. Užívá si pozornosti Edity i její oddané sestřenice Ilony, aniž by vnímal, na jak tenký led vstupuje.

Čím víc se zamotá do nástrah, které před něj ochrnutá slečna i její nejbližší kladou, tím hlubšímu zoufalství propadá. Soucit se u něj střídá se zděšením a s lichými pokusy vycouvat z nepříjemné situace. A Hofmiller se nachází hned ve dvojím ohni, protože zároveň musí čelit výsměchu kolegů z armády.

Způsob, jímž Radúz Mácha propojuje náročné fyzické akce s drásavou niterností, je jedinečný v kontextu první scény i českého divadla obecně.

Edita Pavlíny Štorkové kostýmem, parukou, líčením i škubavými pohyby působí jako zvětšenina rozcuchané dřevěné panny, již často třímá v náručí. Je odpudivá sebestředností a záchvaty hysterie, o to víc překvapí, když ve slabé chvilce otevřeně uzná nesnesitelnost vlastního chování.

V jedné z nejpůsobivějších scén Edita použije panenku jako návnadu, aby se strojenou dětskou zpupností přilákala Hofmillera k sobě. Pak se mu bleskurychle přisaje k ústům. Když se konsternovaný poručík zbaví jejího sevření, odbíhá a dávením se snaží zbavit pachuti hrůzného polibku. V inscenaci ovšem chybí protiváha, moment, který by dovolil aspoň záblesk sympatie se zmrzačenou hrdinkou.

Stefan Zweig: Netrpělivost srdce

Dramatizace a režie: Daniel Špinar
Stavovské divadlo, Praha, premiéra 8. listopadu, nejbližší reprízy 21. listopadu a dále 6., 12. a 26. prosince

Výborného ztvárnění se dostalo také dalším aktérům. Vladimír Javorský jako židovský zbohatlík Kekesfalva je milujícím ustaraným otcem i zpola upírským přízrakem, jenž na Hofmillerovi uplatňuje nejhrubší formy citového vydírání.

Editin ošetřující doktor Condor v podání Vladislava Beneše si diváky podmaní lidsky hřejivými tóny. Jeho slepá žena Klára, jak ji ztělesňuje Taťjana Medvecká, dokáže být ledově nepříjemná a zlá, ale ukáže i pokornou a zjihlou tvář. V epizodní roli Plukovníka se zaskví robustní herecký projev Jiřího Štěpničky. U Ilony v podání Jany Strykové převažují věcné tóny, motivace jejího oddaného postoje ke zpovykané Editě však zůstane zastřená.

Netrpělivost srdce na scénu Stavovského divadla přináší mimořádně silný příběh. Ve spojení s invenčním režijním rukopisem Daniela Špinara a výraznými hereckými kreacemi představuje jeden z nejlepších titulů, jaké Činohra Národního divadla dnes nabízí.

 

Právě se děje

Další zprávy