Nevděčného úkolu nastoupit do rozjetého inscenačního vlaku se zhostil s vyhraněným názorem, jak ruskou klasiku z přelomu 19. a 20. století přiblížit dnešnímu divákovi a jak přesně vyhmátnout, co je v ní platné věčně, tedy i dnes.
Daniel Špinar důsledně využívá groteskní stylizace hereckého projevu, čímž kupodivu čechovovské anti-hrdiny nijak neochuzuje o jejich existenciální rozměr, ba ani zjitřenou citovost. Jen je ostrým řezem očišťuje od nánosů sladkobolné melancholie a patosu.
Zároveň Tři sestry pojímá coby neokázalý hold moderní české divadelní tradici, ať už jde o „léblovské“ líčení herců ve stylu němého filmu nebo o použití zvukového fragmentu z legendární Rajmontovy inscenace ústeckého Činoherního studia.
Překvapením pro ty, kdo znají předchozí Špinarovu tvorbu, může být zjištění, že že se protentokrát vzdal lákadla postmoderní výtvarné směsi a jednoznačně děj dobově ukotvil, stejně jako fakt, že nedošlo na žádné výraznější úpravy textu.
Interpretační náhled na životní peripetie, váhání a marné doufání tří sester Prozorovových, z nichž každá se touží vytrhnout z provinčního prostředí a odjet do vysněné Moskvy, předznamenává starý promítací přístroj umístěný na předscéně. Jako bychom se skokem ocitli v éře němé grotesky, kdy se postavy s nabělenými tvářemi pohybovaly na plátně v cukavém rytmu oživlých loutek.
S atributy filmového světa pracuje i vzdušná scéna Andreje Ďuríka (řada dřevěných sedaček ze starého kinosálu použitá v závěru). Stylizace kostýmů vychází z dobového rámce, jak u vtipných variací na dámské róby, tak u pánských uniforem a záměrně neslušivých paruk.
K filmovému světu dále odkazuje užití mezititulků s názvy čtyř dějství (Svátek, Maškary, Oheň, Odjezdy) i azbukou psané zvolání nad scénou Jen počkej!, vypůjčené z animovaného seriálu o vlkovi a zajícovi. Drobný popkulturní vtípek, zdálo by se. Jenže v kontextu dilemat, doléhajících na každého z hrdinů, nabývá podoby mnohoznačného varování, snad i hrozby. Je lepší trpně čekat na životní změnu, nebo prchnout za chimérou čehosi lepšího?
Ve Špinarově pojetí si všechny postavy v jisté chvíli uvědomí malost života, ztroskotání, bezvýchodnost své situace. Jako by byly ochromené a neschopné vzít osud do vlastních rukou, raději se uchylují k milosrdné lži. Irina, Olga i Máša nežijí v přítomnosti, ale pouze ve vzpomínkách na zašlé časy či v iluzích o lepší budoucnosti, kterou jim má zaručit útěk do velkého města. Soužití tří sester a jejich bratra ve zděděném rodičovském domě se zákonitě a zároveň symbolicky rozpadá, nastává proces odcizování i chvilkového sbližování. Každý je lačný toho, čeho se mu nedostává, ale ani chvilkové naplnění touhy po porozumění, vášni, či třeba po pracovním uplatnění, nepřináší klid do ztrápených duší.
Co upoutá obzvlášť, je velkorysý prostor, jenž mají jednotlivé postavy vymezen, a maximální nasazení, s nímž se herci svých úkolů zmocnili. V rozporu s titulem hry, se pozornost spravedlivě dělí mezi osudy sester, životní příběh jejich bratra Andreje, ubitého sňatkem s fúrií Natašou, vojenské oficíry Veršinina, Tuzenbacha a Soleného, stejně jako doktora Čebutykina.
Své čitelné mikrodrama si například nese i epizodní postava služky Anfisy, kterou Eva Salzmannová charakterizuje v klaunské nadsázce jako komickou mužatku, zřejmě zamilovanou do své paní. Klíčové sebezpytné promluvy protagonisté často adresují do diváků, byť by dle logiky děje měly směřovat k uším ostatních postav na scéně.
Jako jedno z klíčových, bezprostředně aktuálních témat inscenace tak Špinar odhaluje lidskou sebestřednost, zahleděnost do mikrosvěta vlastních bolestí a bolístek. Ideálně se mu tentokrát podařilo sladit herecké výkony, míru jejich výrazové, pohybové i hlasové stylizace, a to napříč generacemi, od nováčků až po nestory souboru.
Nejmladší ze sester Irina v podání hostující Veroniky Lazorčákové je potřeštěná divoká holka s drdůlkem na hlavě, která se při úvodní oslavě svátku chová jako utržená ze řetězu, jenže tváří v tvář životní banalitě začne brzy propadat smutku a vážnosti. Prostřední Máša Jany Pidrmanové představuje typ povrchní femme fatale, která trpí v manželství s tuctovým učitelem Kulyginem (výtečný Filip Rajmont). Tím vášnivěji se vrhá do románku s věčně filozofujícím, oslnivým pozérem Veršininem v brilantním ztvárnění Karla Dobrého.
Nejstarší ze sester, učitelka a později ředitelka Olga Terezy Vilišové se zdá být od počátku odsouzena ke staropanenství, věčně s brýlemi na nose, směšná i dojemná zároveň, zvlášť když ve chvilce slabosti bezděčně prozradí, jak ráda by se vdala třeba i bez lásky. Poslední ženskou postavou je primitivní, zlá a panovačná švagrová tří sester Nataša v efektní expresivní zkratce Magdalény Borové. Její manžel Andrej v podání Radúze Máchy prochází prudkou proměnou od zamilovaného nepraktického snílka po zoufalce překypujícího bezmocným vztekem.
Nepřehlédnutelný je Igor Orozovič coby nikým nemilovaný jedovatý glosátor Solený, Václav Postránecký v roli starého doktora, jenž promrhal svůj život, Matyáš Řezníček jako Irinin smolařský nápadník Tuzenbach. František Němec v epizodní roli Feraponta vnáší na scénu prvek absurdního humoru.
Je s podivem, že jedna z nejproslulejších, ba snad nejlepší z Čechovových her byla v Národním divadle naposledy uváděna v polovině 50. let minulého století. O to víc těší zjištění, jaké pozornosti a pečlivé přípravy se jí dostalo při dnešním nastudování. S jistotou lze tvrdit, že každý divák si v Třech sestrách objeví svou postavu, své téma, svůj problém. Činohra Národního divadla si nemohla přát lepší start do nové sezony.
Hodnocení: 100 %
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry, činohra Národního divadla na scéně Stavovského divadla, premiéra 8. 9. 2016, překlad: Leoš Suchařípa, režie: Daniel Špinar
