Síla inscenace Cirku La Putyka spočívá v práci s prostorem. Celý sál pražských Jatek78 se po dobu tohoto představení naplní v řadách malými stolečky, které se táhnou od pódia po celé délce elevace.
Sál se najednou vrací v čase a z novocirkusové scény se stane kabaret, místo poukazující nazpět v čase. Zároveň tak druhý díl dotvoří celou trilogii v organický celek, doplní poslední chybějící díl, který se od tématu rodiny akcentované ve Family posune k pojmenování cirkusové tradice v Roots, aby se nakonec v inscenaci Black Black Woods přesunul do mikrosvěta vztahu otce a syna jakožto nositelům a pokračovatelům rodu.
Už samotný příchod principála (Jiří Kohout) na scénu se vrací k počátkům. Zvuk kopyt a stylizované koňské hlavy připomínají manéž. Akrobatka vystupující uprostřed uličky mezi diváky pak připomíná krasojezdkyni. Celá první půlka představení provede diváky v drobných odkazech napříč časem. Jednotlivá akrobatická čísla, loutka, vše poukazuje k tradici, prazákladu nového cirkusu. Včetně drobností, jakými jsou přímé vstupy principála, ve kterých oslovuje diváky, kdy je například žádá o drobné.
Poukazuje tím k principům, které využívá nový cirkus dodnes, ačkoli je povyšuje, už se nejedná o pouhé oslovení, ale přímé zapojení. Roots se už podle názvu obrací nazpět ke kořenům, pohybem odkazuje na motivy starých časů, proto principál láká na největšího i nejsilnějšího muže vesmíru, přizve na jeviště hadí ženu, která umí chodit po stropě.
Roots připomíná přehlídku cirkusové bizarnosti, která je nově ztvárněna pohybem, přetavená do kódu 21. století, kdy se možná zobrazuje určitá nostalgie po starých časech, ale zároveň s tím i surová pravda, protože možná sledujete neuvěřitelnou pozemní akrobacii, ale pod vyvýšeným pódiem leží dva zpití cirkusáci. Principál se nebojí lsti, aby na jednom z nich získal peníze. A to je nutné pojmenovat – ani v jednom dílu trilogie se nepohybujeme v čase za účelem umělého vystavení na piedestal.
Zobrazení „cirkusové rodiny“ probíhá ve všech odstínech, nemaluje se naivní obraz, tvůrci tím upozorňují diváka, že jen prokreslenost a práce s detailem podněcuje imaginaci. Proto principál po jednotlivých vystoupeních vyplácí akrobaty zdráhavě, ilustruje, jakým způsobem cirkusový ensembl fungoval, že byli cirkusáci vždy nepřímo závislí na jeho ochotě. Tvůrci se tak vztáhli ke slovům Czesława Miłosze: „Neboť dílo lidského ducha musí vydržet zkoušku surové, holé skutečnosti. Jestliže nedokáže vydržet, nemá žádnou hodnotu.“ Jen v důsledku popsaná skutečnost se stává základem vyprávění.
Autoři inscenace to naplňují i díky práci s detailem. Od vnějších drobností (menu na stolečkách s fotografickými kolážemi souboru) přes kostýmy a líčení (Kristina Nováková Záveská), které díky expresivnosti v první půli jasně odkazují do světa starého cirkusu, aby se v civilnější podobě v druhé půli časově posunuly do současnosti.
Nakonec i jednotlivé scénografické prvky (Hynek Dřízhal) se proměňují v klíče, které napomáhají dešifrovat inscenaci. Základem je bílá kostka, kterou je možné variovat a která tak rozšiřuje pole divákovy imaginace. V první půlce představuje starý prostor, v druhé půlce je z ní možné v rychlosti postavit imitaci Berlínské zdi, na které jsou vyvedené totožné malby jako na skutečné. Sama o sobě symbolizuje drama 20. století i radikální proměnu roku 1989, čemuž odpovídá i pohybová sekvence na trampolíně. Vše umocňuje projekce s původními dobovými nahrávkami. Najednou se v jednom momentu zobrazí narušení tradice.
Malé dějiny cirkusu slouží jako nástroj k pojmenování velkých dějin, historie člověka i kořenů tvůrců inscenace. Roots se nejen otáčejí nazpět, ale ve svém příběhu i dramatizují otázky, jak vůbec zpracovat 20. století, jež narušilo veškeré kódy a struktury kdysi člověku vlastní. Jak pochopit proměny, jakým způsobem znovu dnes navázat, ostatně i proto celá trilogie tematizuje rodinu. Ve svých možných proměnách a variacích nejsnáze ilustruje hloubku změny, zároveň se v dnešním přetechnizovaném světě stává určitým ujištěním, ochranným valem proti rychlosti. Přiváděním tohoto tématu na jeviště vyjadřuje víru v existenci rodiny – ať už té cirkusové nebo obecně –, že i přes narušení vývoje, proměně tradice, rod přežívá a má potenciál vyprávět.
Druhá půlka se v jednotlivých příbězích minimalizuje, vytrhuje vždy člena ensemblu a popisuje jeho příběh, jeho cestu k cirkusovému prostředí. Proto se navrátí i akrobatka-krasojezdkyně z první části, pohybovou sekvencí zpětně navazuje, ačkoli v moderním dynamičtějším pojetí. I tyto miniatury doplňuje dramatická hudba Jana Balcara, stejně jako projekce. Objeví se nejen záběry z přípravy představení, ale i záběry z osobního archivu některých akrobatů. Tento moment odkazuje k závěrečnému dílu trilogie, ve kterém je propojení intimní a obecné roviny povýšeno na jeden ze stavebních prvků inscenace. Zmíněný detail potvrzuje, nakolik je Roots potřeba vnímat jakožto součást celé trilogie.
Když se příběh složí v celek
Právě odkazy napříč všemi díly potvrzují provázanost, nejedná se o tři inscenace, které by bylo možné vytrhnout. I když je možné je pochopit jednotlivě, až všechna tři skládají příběh, jenž je vpravdě obrovský.
A právě zde se o značný kus posouvají hranice žánru nového cirkusu. Nedá se hovořit pouze o akrobacii, ačkoli jsou jednotlivé výkony artistů bezesporu náročné, ale o snaze vyprávět příběh, sestavit obraz rodiny 21. století. Zdá se tak, že se otevírá možnost i pro unavenou českou činohru, která balancuje na hranici plytké zábavy a kýče.
Chystaný projekt ve spolupráci s Dejvickým divadlem ukáže, jakým způsobem nový cirkus uchopí klasickou divadelní látku, jakým způsobem se od první inscenace La Putyka posunul k definitivnímu prolnutí obou žánrů. Už nyní je však jasné, že trilogie Family Roots in Black Black Woods otevřela hranice mezi oběma žánry a ukázala možný způsob, jak vyprávět příběh, aniž by se tvůrci dopouštěli banalizace či vyčerpané grotesknosti.
Nový cirkus sice vyrůstá ze zábavy na nedělní odpoledne, avšak soubor Cirku La Putyka potvrdil, jak se tento žánr proměnil a že je schopen vystavět příběh a uchopit složité téma.
