reklama
 
 

Recenze: Havel, Klaus i Zeman byli stejně dobří prezidenti, tvrdí ve své hře David Zábranský

20. 9. 2016
V divadelním debutu spisovatele a držitele Magnesii Litery Davida Zábranského, který nastudovalo pod režijním vedením Kamily Polívkové pražské Studio Hrdinů, exceluje herec Stanislav Majer.
Hlavní zprávy

Už dlouho před premiérou divadelního debutu prozaika Davida Zábranského se v tisku objevovaly informační články a rozhovory, které budily pozornost a vyvolávaly emoce. Držitel ceny Magnesia Litera v nich šokoval antizemanovsky naladěnou část veřejnosti, když svou hru označil za obhajobu současného českého prezidenta.

Ač nijak nepopřel Zemanův populismus, vidí v něm kohosi jako reprezentanta budoucí Evropy. Hra s předlouhým názvem Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny přitom vznikla z iniciativy režisérky Kamily Polívkové a vedení Studia Hrdinů, kteří hledali monodrama pro zářivou (anti)hvězdu českého divadla, televize a filmu Stanislava Majera.

V první chvíli pravděpodobně netušili, jaký text a s jakým politickým potenciálem se jim dostane do ruky.

Autor hry už v předpremiérových rozhovorech prozradil o chystané novince takřka vše, čím se v ní hodlá zabývat. Vadí mu povýšenost a netolerance intelektuálů, kteří kdysi svorně milovali prezidenta Havla a dnes stejně svorně odmítají akceptovat Miloše Zemana, byť jde o prvního prezidenta vzešlého z přímé všelidové volby.

V monodramatu se pokouší odkrýt příčiny nevraživého politického ovzduší a analyzovat fenomén domoviny a češství včetně opakovaných exkurzů do národní historie. Zaměřuje se na umělce, kteří mají pocit, že by raději žili v cizině, leč přesto zůstávají zde. A zmiňuje i kauzu výjimečného režiséra Divadla Komedie Dušana D. Pařízka coby tvůrce, jenž skutečně našel důstojnější uplatnění za hranicemi než v Česku.

Autor naštěstí svou obsesi otázkami vztahu k rodné zemi a národní identitě odlehčuje, zastírá a zamlžuje jak pobaveným nadhledem, tak důslednou prací s kompozicí a jazykem. Paradoxně působí fakt, že se sice opakovaně pozastavuje nad obdivem tuzemských umělců k německému kulturnímu prostředí, ale pro zvolenou formu litanického textu s mnoha návratnými motivy našel inspiraci právě u německy píšících spisovatelů, především u Rakušana Thomase Bernharda.

Ještě o patro výš, co se ironie týče, posouvá Zábranského text sebejistá interpretace Stanislava Majera. Režisérka Kamila Polívková ponechává protagonistovi večera maximální prostor pro moderní, minimalistickou hereckou akci, staví ho na prázdné jeviště před dlouhou zeď, k dokreslení atmosféry jí stačí pouze dvě výmluvné rekvizity: cestovní kufr na kolečkách jako symbol možného odchodu a zavěšené dudy reprezentující tylovskou upomínku tuzemských tradic.

Herec v průběhu večera odkládá soudobé oblečení, s lehkým sebeironickým zábleskem v oku odhalí divákům dokonalé tělo, aby se nakonec navlékl do tradičního jihočeského kroje a takto přeměněn v novodobého strakonického Švandu zamečel na dudy pár tónů státní hymny.

Stanislav Majer v rozporu s titulem hry nepředstavuje sám sebe, ale autorovo alter ego. Vyjadřuje Zábranského pocity a postřehy, zatímco o sobě, tedy o „herci a praktikujícím truhláři“ Stanislavu Majerovi, hovoří ve třetí osobě, a to převážně s despektem, jako o reprezentantovi sebestředné pražské elity, která pohrdá Zemanovou pokleslou lidovostí.

Ve spolupráci s režisérkou Polívkovou našel herec přesný klíč, jak prezentovat názory, které jdou jemu samotnému proti srsti. Shazující hlasovou modulací či záměrně přeexponovaným výrazem si od obsahu pronášených vět udržuje ironickou distanci. Jeho zcizující škleb vrcholí při interpretování autorovy vize rozpadu globalizovaného světa, jenž má předznamenávat éru „zavíjení“ se států do obnovených hranic.

Žádoucí kontrast do inscenace soustředěné na jediného herce vnáší vpád statistů. Bujarý sbor ve zkratce předvede, čím je naše společnost zmítaná: před tureckým stánkem s kebabem šaškuje protestující antiislamista, jako němá výčitka postává na scéně Angela Merkelová s transparentem Willkommen, po jevišti se prožene zástup mládeže s červenými protizemanovskými kartami. Vtipná, leč režijně poněkud toporně realizovaná vsuvka.

Z dramaturgického hlediska zasluhuje Studio Hrdinů ocenění za to, že se pouští na tenký led kontroverzních témat a umělecké provokace, aby tak přispělo ke zkultivovaní diskuse a k prohloubení empatie uvnitř schizofrenicky rozpolceného národa.

Monodrama Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny však tyto ambice naplňuje jen zčásti. Když ve hře zazní provokativní konstatování, že Havel, Klaus i Zeman jsou všichni plus mínus stejně dobří prezidenti, dost možná ani nejde o bonmot namířený proti ortodoxním havlovcům, klausovcům i zemanovcům, nýbrž o vyjádření autorova konzervativního cítění. Všichni jsme přece součástí české domoviny...

David Zábranský sice chce bořit stereotypy, když se naváží do svých soukmenovců, pražských hipsterů a umělecké elity, nebo když vyzývá k naslouchání hlasu lidu, který současného prezidenta považuje za svého autentického reprezentanta.

Jenže co naplat, vzdor vší intelektuálské hravosti chybí druhá strana mince, souvislejší reflexe neoddiskutovatelných negativ Zemanova politického působení, eskalace napětí, verbální i fyzické agresivity, jak je vlivem ozvěn migrační krize zažíváme zvlášť během posledního roku. „Nejucelenější zpráva o stavu domoviny“ má k ucelenosti poměrně daleko.

Hodnocení: 60 %

David Zábranský: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, Studio Hrdinů, Praha, premiéra 16. 9. 2016, režie: Kamila Polívková
autor: David Zábranský

autor: Saša Hrbotický

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama