Po bok nejvýraznějších titulů posledních sezon, jako je Leni s famózní Vilmou Cibulkovou v titulní roli nebo vysoce ceněná Červená o životě amerického abstrakcionisty Rothka, se teď s největší pravděpodobností zařadí novinka Cock současného britského dramatika Mika Bartletta.
Tématem hry oceněné v roce 2010 prestižní Laurence Olivier Award je bisexuální trojúhelník mezi mladým gayem, jeho starším partnerem a opuštěnou dívkou, jež ve správný okamžik využije rozkolu ve vztahu obou mužů a pokusí se urvat si Johna pro sebe. Zapeklitě vyostřenou situaci autor využívá jako odrazový můstek k navození obecnějších otázek, než je bisexualita a hledání pohlavní identity. Kde končí svoboda jedince a začíná hranice ubližování ostatním? Nakolik má být člověk ochoten podléhat tlaku svých nejbližších? A je vždycky nutné rozhodnout se pro jednu, nebo druhou cestu, když pro vás žádná není optimální?
Pro nastolení zmíněných problémů zvolil Bartlett poněkud netypickou zápletku. Mladý gay John prožívá krizi dlouhodobého soužití se zkušenějším mužem. Cestou do práce se seznámí s osamocenou dívkou, a třebaže, jak sám doznává, si byl svou orientací naprosto jist, nachází u ní pochopení a začne se s ní intimně stýkat. Jeho partner mu však také není lhostejný...
V životě tomu bývá spíš naopak, někteří gayové se kvůli strachu z reakce okolí pokoušejí o vytvoření heterosexuálního svazku, ale ve většině případů stejně skončí v mužské náruči. Ke vtažení do děje je tedy nutné, abyste přistoupili na autorovu dramatickou konstrukci, která není psychologicky zcela typická, ale díky tomu, jak důsledně se v příběhu žádné z postav nestraní, i na tuto možnou námitku víceméně zapomenete.
Nastudování hry se v Řeznické ujal Radim Špaček, známý především jako filmový režisér úspěšného estébackého thrilleru Pouta. Ve své divadelní inscenaci se drží naprosté strohosti, předepsané už samotným autorem. Tvořivě pracuje s intimním prostorem divadla, třeba když moment Johnova seznámení s dívkou v metru umístí přímo do uličky mezi dvěma řadami diváků.
Jinak se hraje na prázdné scéně sevřené stěnami, které jsou pokryty bílou mulčovací fólií. Veškeré vytváření iluze reálného světa má tak ve svých rukou čtveřice herců představujících Johna, jeho partnera, partnerova otce a dívku. Zcela minimálně se pracuje s rekvizitami, vystačí se prakticky jen se čtyřmi židlemi. Zvolený scénický minimalismus dramatu evidentně prospívá. Což vynikne obzvlášť ve srovnání s další Barlettovou hrou Zemětřesení v Londýně, již má na repertoáru činohra Národního divadla a kde je síla politicko-ekologické úvahy zcela pohřbena pod nánosy scénografické a kostýmní extravagance.
Použitá metoda ostrých střihů, úsečných sarkastických dialogů a retrospektiv prozrazuje Špačkovo filmařské vidění, zároveň přirozeně souzní s poetikou textu a naštěstí nijak nebrání budování vztahů mezi postavami. Režisér umí výtečně gradovat i pointovat situace, klíčový obraz společné večeře všech čtyř aktérů nepostrádá napětí, odlehčený humor, prudké zvraty nálad a stupňující se pocit čím dál neúprosnějšího tlaku, vyvíjeného na ústředního hrdinu.
Jediná drobná výtka se týká zařazení fragmentů známých skladeb vážné hudby v rozpětí od Orffa po Dvořáka. Spíš než jako ironické komentáře působí ve struktuře inscenace jako polopatické ilustrace.
V roli Johna se představuje Daniel Krejčík, širší veřejnosti zatím pravděpodobně neznámý. Četné zkušenosti má už z práce v dabingu, v Řeznické na sebe upozornil třeba v Leni coby mladičký milenec stárnoucí německé filmařky. V Cockovi však poprvé na svých bedrech nese tíhu klíčového hrdiny. Bylo zajímavé sledovat, jak během premiérového večera v sobě objevuje stále větší jistotu a vnitřní pravdivost při vyjadřování Johnovy vnitřní rozklíženosti, pochybností o sexuální orientaci a o pravosti citů.
Prozíravým tahem se ukázalo obsazení rolí Johnova partnera a jeho otce skutečnými synem a otcem Rímskými. Kryštof Rímský u své postavy precizně vystihl neurotické napětí i únavu z dlouhodobého vztahu s mladším partnerem, náhlé skoky od bezmoci a tušené zranitelnosti k nenávistným výbuchům vulgarity. Pavlu Rímskému v roli stárnoucího ovdovělého otce stačí jediná replika pronesená charakteristickým témbrem hlasu, aby získal sympatie diváků na svou stranu.
Ke ztělesnění milujícího rodiče, jenž v krizové chvíli přispěchá na pomoc podváděnému synovi, používá velmi lakonických prostředků, a přece, nebo právě proto, dosahuje maximálního účinku. Dívka Petry Horváthové má dráždivě nejednoznačný charakter. Chvílemi se jeví jako chápající a milující bytost, aby se vzápětí změnila v manipulátorku, ve vyzývavou lovkyni, která chce pro sebe ukořistit duši i tělo citlivého mladíka.
Repertoárová novinka v Řeznické opět potvrdila výjimečné postavení této neokázalé pražské scény. Cock přináší trefnou analýzu rozpadajících se mezilidských vztahů, dobře rozkrývá psychické tlaky a dilemata, jimž čelí zdaleka nejen ti, kdož řeší problém bisexuality. Inscenace tak potvrzuje dlouhodobý trend Řeznické, totiž promyšlené dramaturgické hledání cest, jak dnes účinně oslovit diváka.
Michael Bartlett: Cock, Divadlo v Řeznické, 1. 4. 2016, překlad: Pavel Dominik, režie: Radim Špaček
