Jako by byla vytvořena právě pro tento účel, jako s trochou nadsázky působivé jevištní provedení maturitní četby či srozumitelný vhled do problematiky holokaustu. Na jednu stranu je to chvályhodné, protože divadlo pro dospívající je v Česku stále polem málo oraným, také to ale má limity v až přílišné čitelnosti a pietě vůči předloze.
Tvůrčí tým v čele s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, synem autora útlého románu z roku 1958, uvádí dva důvody pro vznik nové dramatizace: zaprvé radikalizaci a nastupující xenofobii či nacionalismus v dnešní Evropě, zadruhé příležitost pro dva nejmladší herce souboru, Marii Poulovou a Pavla Neškudlu. Ti ztvárňují tragické milence, českého studenta Pavla a židovskou dívku Ester, jejichž životy se osudově protínají v době heydrichiády.
Druhý cíl se povedlo naplnit beze zbytku. Oba mladí herci svým postavám propůjčují neobyčejnou dávku autenticity: nic neschovávají, jsou Pavlem a Ester, Romeem a Julií. Dokonce jsou si jistým způsobem podobní, což jen posiluje absurditu doby, která oddělovala lidi různého etnického původu či náboženského cítění.
Poulová s Neškudlou od prvních momentů rozehrávají rozjitřené dospívající postavy naplněné touhou, milostnými city, rozpaky, čistotou, morálními dilematy i existenciálním strachem. Poulové Ester je více dětská, rtuťovitější, dramatičtější, emoce vyjadřuje tělem. V ostrých střizích střídá nadšení s neméně intenzivní úzkostí, scénami, kdy připomíná uštvané zvíře.
Neškudla bravurně znázornil přerod bezstarostného studenta v muže, k němuž dochází, když se impulzivně rozhodne zachránit život židovské dívce. S odzbrojujícím chlapeckým úsměvem a vřelostí pak před Ester udržuje rozhodnou převahu a optimistickou tvář, kterou nicméně zachmuřuje obludně narůstající starost, kdykoliv s dívkou není. Před rodiči i spolužáky působí nervózně, těkavě, hromaděným napětím vybuchuje vzteky.
Vzájemné oťukávání protagonistů je plné přirozené neohrabanosti, bezradnosti tváří v tvář vlastním pocitům, jankovité roztouženosti, neustále napomínané a přerušované doléhající, všudypřítomnou temnotou. Herci se dokázali přirozeně popasovat i s leckdy už zastaralým, přemrštěným jazykem knižní předlohy a dramatickými citovými výlevy, které žádá doba a vyhrocená situace.
Režisérka Hana Burešová inscenaci staví na kontrastu ztišených, intimních scén Pavla a Ester s hřmotem, tísní, chaosem či strachem naplněnou, zlověstnou atmosférou okolí. V tom výrazně pomáhá hudba Ivana Achera, která připomíná amelodický, rytmizující, tepající rachot. Evokuje dobu druhé světové války, wagnerovsky výhrůžnou klasickohudební pompu i náznaky melancholických "židovských" melodií, jakož i čisté scénické řešení.
Scénograf David Marek uprostřed jeviště umístil šikmou plošinu tak akorát pro jednu postel a dva tři kroky navíc - to je klec, ze které Ester nemůže ven a kde neustále sledujeme její úpornou snahu zachovat si zdravý rozum i důstojnost. Je to funkční řešení také v okamžicích, kdy se hlavní dění odehrává v jiné části jeviště.
Tmavý zadní portál, křídou popsaný rovnicemi a německými slovesy, je vybaven posuvnými stěnami, které dle potřeby tvoří vrata, pavlače, průjezdy, zatmívací rolety či metaforické průhledy z všudypřítomné tmy zase jenom do stínu.
Krom hudby a scénografie temno doby zosobňuje ještě chór skandující Pavlovy vnitřní pochody či zlověstné předpovědi budoucnosti. Netečně pochoduje kolem ústřední dvojice či zosobňuje židovské oběti - ať už mlčící, nebo si navzájem svěřující protektorátní těžkosti.
Občas se z chóru vydělí vedlejší postava a předvádí obligátně ustrašené, ignorantské, švejkující či otevřeně kolaborující Čechy, s nimiž hrdina Pavel běžně přichází do styku a již se stávají měřítkem jeho hrdinství.
Voicebandový chór a obecně jakési sborové, "choreografické" aranžování je v Dlouhé, zdá se, čím dál oblíbenější - ať už v inscenacích dlouholeté zdejší režisérky Burešové, nebo u nových uměleckých šéfů divadla, dua zvaného Skutr.
Byť je účel chóru - vytvářet lhostejnou, hluchou masu davu - jasně čitelný, pravidelnějšímu návštěvníkovi Divadla v Dlouhé může výsledek připadat už trochu opakovaný. A v tomto případě především více akademický než bytostně, živoucně hrozivý.
Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 2. února. nejbližší reprízy 10., 11. a 27. února a dále 12. a 26. března
Z inscenace je patrná snaha o formální obohacení, vyznívá ale krotce, jako úlitba "modernosti" jinak klasicky pojatého díla.
Především závěr představení, v němž chór vteřinu po vteřině dramaticky popisuje Esteřin úprk vstříc smrti, zatímco ona stojí s pohledem upřeným do publika, působí "naučeně". Dokazuje limity zvoleného inscenačního řešení, které je sice dramaturgicky opodstatněné, ale na jevišti nedosahuje kýženého účinku.
Čímž se také obloukem vracíme k prvnímu vytyčenému dramaturgickému cíli - naznačit paralelu mezi děním za holokaustu a dnešními xenofobními tendencemi ve společnosti. Opět se to děje spíš "papírově", obecně, z podstaty vybraného tématu. Jinak jako by inscenace Romea, Julie a tmy stála trochu mimo čas a prostor. Jako mimořádně pohledný muzejní exponát, bez ambice říct něco víc o dnešku.
