Glosa - Vykoupení pro zhýralou postmoderní společnost skrze nesmírné fyzické úsilí získali tanečníci, kteří se na závěr festivalu Tanec Praha představili v rámci vystoupení Svěcení jara (The Rite of Spring) kanadské choreografky Marie Chouinard; Karlínem tak díky nim zazněla zpráva – poselství – ze světa, který končí, ale který nám zároveň dává ještě poslední šanci, ještě poslední možnost se otočit a zachytit jeho zbytky.
Vrcholně individuálními výstupy se jednotliví tanečníci jako kapky přelévali jeden přes druhého, ztráceli sami v sobě a znovu se objevovali, stále si podobní a přitom vždy trochu jiní.
Opomíjená vnitřní velikost
Představení vytvořené na hudbu Igora Stravinského ze začátku století bylo v mysli Marie Chouinard přetvořeno ve výsostně aktuální dílo, krásné a nekonečně smutné, minimalistické, ale zároveň přitom mnohovrstevnaté a ubírající z(a)tracenou lidskou mysl na pouť ke svému sebenalezení.
Tanečníci v něm postupně destruovali svět kolem sebe a z jeho sutin vystavěli chrámy nových možností přítomnosti, z nichž žádná nemusela být nutně naplněna a všechny mohly skončit v nenávratnu.
Člověk měl v ten večer znovu možnost zažít onu dětskou radost z objevování, z vědomí světa, který je nádherně pestrý nekonečný, ale zároveň tak blízký a vždy vysvětlitelný, odůvodnitelný; světa, který má vždy nějaký vyšší smysl, nezná kapitál, řetězy ani vzduch, který zanáší lidské plíce šedí.
Svěcení jara přineslo duši klid, ale přitom dokázalo rozvibrovat její jednotlivé složky, všechny však jen do té míry, že se celek nebortil. Představení samo bylo mimořádně intenzivní, precizní (člověk až čekal na každou drobnou chybičku, jen aby se přesvědčil, že před ním stále tančí lidé) a myšlenkově bohaté, přesně v duchu zapomínané evropské snahy o vnitřní velikost.
Kde zůstala česká scéna?
Následovala po něm další baletní jednoaktovka Mouvements od Henri Michauxe, která z této knihy vycházela prakticky „doslova“, jak jen je toho pohyb schopen; naštěstí mezi ilustrací a pohybem žádná nepřeklenutelná propast nezeje. Čtyřiašedesát stran inkoustových kreseb tak ožívalo před diváky v podání celého souboru, krok za krokem, trhaně i dynamicky. Celá soustava fungovala nejlépe ve chvílích, kdy jednotlivá vystoupení splývala, kdy jednotliví tanečníci vytvářeli komplexy s ostatními a velikost jednotlivců se sčítala do celku.
Navzdory doslovnosti, se kterou soubor ke zpracování Michauxových ilustrací přistoupil, nedošlo ani k újmě na straně jejich vlastního vkladu do celkové finální podoby celého vystoupení. Ona schopnost citlivě skloubit obě formy, ze kterých představení vycházelo, představovala zcela zásadní sílu, která nechávala diváka sledovat celé dílo v mírném údivu. Závěrečná stroboskopická scéna potom zasadila finální ránu, kterou se celý večer na dlouhou dobu zapsal do divákovy mysli.
Na závěr si ještě neodpustím jednu věc – po odchodu z divadla mi mezi myšlenkami v hlavě vytanula mimo jiné otázka, proč nic podobného nevzniklo na české scéně. Proč poslední roky, které tanci poměrně přejí (i když ne materiálně, dostatek sebevědomí i talentu mnozí místní tvůrci rozhodně mají) nepřinesly dílo, které by bylo možné zcela bez problémů postavit vedle tohoto komponovaného večera a které by nebylo potřeba hodnotit lokální optikou, vědomím podmínek, které tu jsou? Dochází tu k nějaké konzervaci současného stavu, pozvolnému zastavování vývoje? Pokud ano - proč, kvůli komu? Proč lidé se zkušenostmi ze zahraničí netransformují tyto své poznatky zde, přistupují na kompromisy a vycházejí natolik vstříc publiku?
Jako lidé bychom možná měli přehodnotit svůj pohled na postavení kultury v našich životech, jako diváci přicházející na taneční představení bychom potom zase neměli ztratit nadhled a ochotu hledat nové; zabetonování na současných pozicích povede jen k apatii a chladu. A tuto ochotu hledat, spolu s odvahou být sami sebou, bychom měli přát i našim tanečníkům a choreografům…
Compagnie Marie Chouinard: Svěcení jara, Mouvements. Tanec Praha. 25. a 26. června 2014 v Hudebním divadle Karlín.
