Glosa - Začněme otřepaným klišé – DOT504 je mrtvý, ať žije DOT504. Po kolapsu s předchozím projektem Bouchačka, který mnoho lidí nevidělo už čistě proto, že se naštěstí prakticky okamžitě přestal hrát, zažila tato skupina očistnou katarzi. Do nového života vstoupila skutečně fenomenálně – představení Collective loss of memory choreografů Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney (RootLessRoot Company) totiž kvalitativně přesahuje většinu běžné tuzemské produkce – je intenzivní, chytré a přitom dobře srozumitelné.
Zpracovávané téma je přitom na jednu stranu – alespoň pro společnost zvyklou na každodenní zprávy o stovkách mrtvých a zraněných v desítkách větších či menších a naprosto zbytečných konfliktů – poměrně nezajímavé. Hm, násilí a zabíjení. Ještě něco? Ještě něco, co jsme doposud neviděli nebo nevěděli z vlastní zkušenosti sami?
Hrůza, zlo i humor
Ano - autorům se velmi dobře podařilo najít způsob, jak toto téma podat divákům, způsob, v němž hrůzu a zlo balancuje humor a výtečné pohybové sekvence, kterým nechybí dynamika. Občasné nedostatky týkající se občas nepříliš kreativních pohybových variací dostatečně vyrovnává fakt, že přicházejí ve správný moment a jednoduše sedí - jejich souslednost je ukázková.
Mezinárodní skupina tanečníků (Belgičan Nathan Jardin, finsko-japonský tanečník Joona Kaakinen, Švéd Knut Vikström Precht (SW), Izraelec Tom Weksler a Slovák Dano Raček) vytváří kromě tanečních sekvencí, které místy přecházejí do akrobacie a mísí prvky nového cirkusu, také upřímnou performanci, jež je navzdory své zdánlivé povrchnosti myšlenkově velmi silná a bohatá. A humorná, v neposlední řadě…což vám nakonec přijde docela vhod, i když vás to od nepříjemných pocitů nezachrání.
Pro celé představení, jeho vnímání a koneckonců i pochopení je však naprosto klíčové závěrečné video. Nebudu k němu říkat žádné podrobnosti, protože by byla zbytečná škoda potenciálního diváka připravit o sílu, kterou video ve společnosti pohybu na pódiu drtí diváka a pevnou půdu pod nohama v podobě alespoň částečné iluze o dobru skrytém v lidském charakteru mění v prach.
V některých chvílích jsem si tak třeba říkal - aha, tři sta stop, přepínám, bitva, boj o to, kdo komu šlápne na nohu, kdo komu přinese bolest, dětská verze toho, jak se beztrestně oddávat potěšení z násilí na druhých; závěrečnou scénou jsem byl nicméně vyveden z omylu, dala totiž jednotlivým pohybům a výstupům tanečníků naprosto nezaměnitelné a intenzivní sdělení; šlo o bleskovou myšlenkovou rekonstrukci předchozích několika desítek minut.
Některé pohyby (třeba vítězoslavný postoj Dana Račka se zvedáním ruky), které působily možná zpočátku bizarně, tak poté vyvolávaly svou hrůznou bizarností až strach. Skutečně, zpětně byly některé scény mimořádně děsivé, ačkoliv při prvním zhlédnutí byla hrůza v nich skrytá nepovšimnuta. Šlo o velmi efektní obrat mimořádné síly. Ostatně právě tento „zlom“ je jedním z důvodů, proč na toto představení zajít ještě minimálně jednou – zažít si ho zase „jinak“ v celé své syrovosti a intenzitě.
Beznaděj?
Popravdě jsem krátce po představení cítil tak silnou beznaděj, že jakýkoli další program ten den již prakticky nepřicházel v úvahu. A ona tíha v člověku zůstala i další den (dobře, dny). Collective loss of memory tak patří k těm představením, z nichž neucítíte neupřímnou radost a pokrytecký smích, ale svou částí ve vás zůstane a přemění se v nesmírně důležitou lekci o tom, že být člověkem není jen dar, ale stejně dobře tak i prokletí. Nikdo neví, co se v něm samém často může skrývat – a právě na to toto představení také poukazuje.
Nakonec se tak má jediná připomínka týká vlastně jen partnera představení – Collective loss of memory totiž vzniklo pod záštitou izraelského velvyslanectví, což je vzhledem k událostem posledních měsíců (tedy zejména; násilí – jakkoli je mnohdy alibisticky zaštiťováno pojmem „nutné obrany“ – je tu dlouhodobým problémem). A jakkoli je dnes těžké sehnat potřebné prostředky nebo alespoň podporu pro tvorbu ve všech oblastech kultury, mělo by se ke každému takovému spojenectví přistupovat s rozmyslem, protože podobný krok dokáže zbytečně rozbít myšlenku nebo poselství, které je v tom či onom daném díle přítomné, jednoduše tím, že ho znedůvěryhodní. Což by v tomto případě byla obrovská škoda…
DOT504 Dance Company: Collective loss of memory. Režie a choreografie: Jozef Fruček & Linda Kapetanea. Premiéra: 17. a 18. října 2014, Divadlo Ponec, Praha.
