Recenze – Mimo soutěž se v Cannes promítalo nejnovější animované dobrodružství studia Pixar V hlavě od režiséra Peta Doctera. V hlavě přichází se zdánlivě složitým konceptem, který připomíná komedii Woodyho Allena Všechno, co jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat, ale díky animátorské vynalézavosti jej pochopí i malé děti.
Jedenáctiletá Riley žije se svými milujícími rodiči v zasněžené Minnesotě. Hraje hokej, má tu kamarády, je šťastná. Když se rodina stěhuje za prací do San Francisca, přepadnou však Riley smutky, deprese a stesky. Nejsou to ale rodiče, kdo ji musí z těchto stavů dostat – jsou to Rileyiny emoce.
V jejím mozku sedí totiž u ovládacího pultu Radost, Strach, Hněv, Znechucení a Smutek. Rozhodují o Rileyiných citových reakcích, sledují, jak se jednotlivé vzpomínky ukládají v jejím mozku a jak se z některých stávají vzdušné zámky, centra Rileyiny osobnosti (přátelství, rodina, vášeň pro lední hokej).
Každá emoce má svou odpovídající barvu i výraz – vztek je ohnivě červený ranař, Smutek zase modrá brýlatá obézní holčička, Strach potom fialový hubeňour. Radost v zářivých zlatavých šatech připomíná disneyovskou vílu Zvonilku.
Ačkoli by měly emoce rozhodovat o Rileyiných reakcích společně, Radost se pasuje do poměrně úzkostlivé šéfky, které rovnou Smutku zakazuje cokoli dělat, protože pod jejím vlivem Riley propadá depresi. A to je přece špatně, myslí si. A je o tom přesvědčena o to víc, když pod náporem stěhování Riley už nemá dřívější zlatavé vzpomínky, ale čím dál tím častěji modré, zelené nebo rovnou červené.
Když hrozí, že by Riley mohla přijít i o ty vzpomínky, které ovlivňují její osobnostní centra, rozhodne se zasáhnout, ale složité zařízení ji společně se Smutkem vcucne a vyplivne daleko od řídícího centra, kdesi ve skladišti vzpomínek. Odtud se pak obě dívky musí dostat zase zpátky a převzít kontrolu nad Riley, kterou zatím ovládá konfliktní trio Hněv, Znechucení i Strach a Riley díky tomu uvažuje, že opustí své rodiče. Přitom se propadá se citového otupění, a s tím se začíná hroutit její osobnostní systém.
To, co zní na papíře komplikovaně, se týmu režiséra Doctera podařilo ztvárnit jednoduchými symboly. Cesta Radosti a Smutku zpátky za řídící pult je pak strhujícím putováním po krásných nových světech. Dívky bloudí obří knihovnou vzpomínek, kde narazí na nejrůznější postavy, dostanou se do filmového studia, kde se vytvářejí sny, objeví krajinu, jež symbolizuje představivost. Proud vědomí pak v Rileyně mozku tu představuje vlak, na jehož zastávku vede zkratka přes absolutní dekonstrukci. Vše je navrženo a rozanimováno sebejistě, brilantně.
Tvůrcům se navíc opět podařilo posunout řemeslné hranice, když Radost i další emoce nemají klasickou pleť, ale hranice jejich těla tvoří zářící, pulzující částice.
V mentální rovině V hlavě těží z komplikovaného, obohacujícího a velmi podrobně popsaného vztahu Radosti a Smutku, který ukazuje dospívání samotných emocí – až potom může o něco dospět samotná Riley.
Docterovi se už několikrát podařilo okouzlit diváky zcela novým vymyšleným prostředím, a to když natočil Příšerky s.r.o. (2001) anebo Vzhůru do oblak (2009). To byl také od Pixaru poslední snímek podobného charakteru. I díky tomu je V hlavě bezkonkurenčně jejich nejlepším filmem tohoto desetiletí, v němž se zatím věnovali spíš recyklacím dřívějších nápadů.
