Když australská dokumentaristka Anna Broinowská dostala k narozeninám Kim Čong-ilovu propagandistickou příručku Kino a režie, nečekala, jakým způsobem jí tento dar nasměruje dokumentaristickou kariéru.
Původně se dárku smála. „Podle západních médií byl severokorejský diktátor muž s natupírovanými vlasy, který s koňakem Hennessy ze svého luxusního paláce v Pchjongjangu trýznil a hladověl svůj lid. Do toho opakovaně hrozil Americe atomovou bombou. Co ten by mohl vědět o natáčení filmů?“ ptá se Broinowská v článku pro BBC, ve kterém se rozhodla podělit se o své zkušenosti ze severokorejské propagandistické mašinérie.
Během čtení zmíněné knihy se její pochybnosti ke Kim Čong-ilovým filmařským schopnostem proměnily v upřímný obdiv. „Byl to krutý diktátor, ale také talentovaný filmař. Jeho umění masové manipulace spočívalo především v encyklopedických znalostech kinematografie,“ konstatuje dokumentaristka.
Stejný názor má i jihokorejský režisér Shin Sang-oka: „Kim v roce 1978 pozvedl severokorejskou kinematografii na úroveň světové. V tajné pchjongjangské hrobce měl dokonce schovaných na dvacet tisíc zahraničních filmů,“ prozrazuje filmař. „Mezi jeho nejoblíbenější patřily ty s Elizabeth Taylor a bondovky,“ dodává.
Hollywoodské techniky dokázal implementovat do prorežimních filmů, které Severokorejci sledují dodnes.
Zaujata Kim Čong-ilovým filmařským talentem, jeho zjevnou nenávistí k Západu a tajnou láskou k Hollywoodu se Broinowská rozhodla k bizarnímu nápadu: Natočit propagandistický film ve stylu diktátora.
„Věděla jsem, že budu potřebovat kapitalistické nepřátele, dělnickou hrdinku a armádu utlačovaných vesničanů, kteří společně povstanou a zatočí se zbabělými kapitalisty,“ vzpomíná dokumentaristka.
V té době ještě nevěděla, že díky podpoře Nicka Bonnera, britského filmaře usazeného v Pekingu a zároveň severokorejského průvodce, bude spolupracovat s nejlepšími Kim Čong-ilovými filmovými tvůrci. „Jako jediné západní dokumentaristce se mi podařilo získat úplný přístup k extrémně utajenému propagandistickému filmovému průmyslu v Severní Koreji.“
Mohla natáčet skoro všude
Broinowská měla štěstí v tom, že díky státní produkční společnosti Korfilm mohla natáčet téměř každý aspekt severokorejského filmového průmyslu. Dostala se na natáčení vojenského thrilleru o zastřeleném vojenském špionovi na lodi USS Pueblo, kterou Severokorejci zabavili Američanům.
Viděla Vojenské filmové studio i Pchjongjangské filmové studio, které se pyšní tím, že jej 11 870krát navštívil Kim Čong-il, aby poskytl pomocnou ruku při natáčení.
Vyhodili ji akorát z laboratoří na vyvolávání filmu. „Moje ujištění, že celuloid je nyní stejně cool jako vinyl na digitálním Západě, nepomohlo. Severokorejští kolegové se obávali, že by mohli vypadat primitivně, kdyby se svět dověděl, že používají staré německé kamery na 35 mm bez synchronizace zvuku,“ vzpomíná.
Její film AimHigh in Creation byl promítán na 70. výročí rozdělení Koreje v září 2015 v rámci speciálního programu na festivalu v demilitarizované zóně v Paju.
Jihokorejci mají jinak zakázáno dívat se na severokorejské filmy. Tudíž filmové úryvky ze života jejich severních sousedů jsou maximum, co může publikum jižní části poloostrova vidět. „Bylo krásné, jakým způsobem Jihokorejci překročili pomyslnou mentální demilitarizovanou zónu, která je prý v každém z nich."
Vřelost, s jakou Korejci z jižní části země přijali ty ze severní prostřednictvím dokumentu, a úžas, s jakým reagovali na každodenní výjevy obyčejných lidí, byly neobyčejné, píše BBC. Za normálních okolností by jihokorejská vláda nedovolila něco takového pozorovat.
„Opouštěla jsem Paju zasažená tragédií této rozdělené země, ve které na obou stranách politici investovali mnoho do toho, aby udrželi obyčejné lidi v nevědomosti o jejich bratrancích a sestřenicích na druhé straně drátu," uzavírá Anna Broinowská.
