Alena (Ája) Vrzáňová se narodila 16. května 1931 v Praze do umělecké rodiny. Matka Anna byla operní zpěvačka, otec Miroslav violoncellista. Od malička ji nicméně vedli ke sportu.
V pouhých dvou letech ji dali na lyžařské tréninky v Krkonoších. Sjezdování jí šlo znamenitě a bavilo ji. Jenže kvůli německým nepokojům v Sudetech nemohla rodina jezdit tak snadno na své oblíbené hory. A protože její maminka kromě lyžování i dobře bruslila a v Praze se na rozdíl od hor nacházel zimní stadion, přihlásila Alenu v šesti letech na krasobruslení.
"Moc ráda jsem lyžovala, ale bruslení byla hrozná otrava, stále do kolečka do kola, neuměla jsem žádné skoky ani figury, a tak první sezona přešla bez úspěchu," vzpomínala Vrzáňová v roce 1980 pro exilový časopis Západ.
Jenže pak ji maminka naučila pár malých skoků, piruetu, obraty a to už bylo o něčem jiném. Když v osmi letech malá Ája vyhrála nad dvanáctiletými závodnicemi a získala první trofej, maličký pohárek, plně tomuto sportu propadla.
Trénovat za války nebyla žádná legrace. Od půl šesté ráno kroužila na venkovním potemnělém ledě, největší boj byl o místo pod jedinou lampou. Byla válka a muselo se zatemňovat. Úspěchy se však brzy dostavily - vyhrála nejprve kategorii nováčci, pak juniorky a v roce 1946 poprvé i mistrovství Československa mezi seniorkami. A pak každý rok znovu až do roku 1950, kdy emigrovala.
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
Další její zálibou kromě krasobruslení bylo skautování. Ája chodila odmalička do družiny Veverek ve 2. pražském oddílu na Vinohradech. Na skauting nikdy nezanevřela. Do konce svého života měla ve svém newyorském bytě na Manhattanu na stěně vyvěšenou skautskou vlajku a svůj slibový odznak. Odebírala také Stopu, časopis československých skautů a skautek v exilu.
Jeho redaktorům poskytla v roce 1967 v Chicagu rozhovor. "Mluvčím byl bratr Jirák, řekl jí, že my jsme ti skauti, kteří jí posílají Stopu. Měla ze setkání nestrojenou radost. Zavzpomínala si na bezstarostná léta skautování v pražské družině Veverek ve vinohradském oddíle a mám takový dojem, že právě jako my někteří by se i ona ráda aspoň na chvíli do těch dob vrátila," psalo se pak v reportáži časopisu.
Byla nejlepší na světě. Takhle nikdo neskákal
Ája se potřebovala posunout dál a soutěžit na mezinárodních závodech, jenže k tomu potřebovala víc než jen tři měsíce v roce na Štvanici. A tak odjela na půl roku do Londýna. Maminka jí tu sehnala nejlepšího trenéra v Evropě, Švýcara Arnolda Gerschwilera.
"To začala skutečná práce, trénovala jsem sedm až osm hodin denně. Arnold byl jako můj druhý táta," vzpomíná Vrzáňová. Vše vypadalo (až na tu dřinu) zcela idylicky a v roce 1948 pak vybojovala první velkou medaili - bronz na mistrovství Evropy doma v Praze.
V roce 1949 získala na mistrovství Evropy v Miláně stříbro, ten samý rok pak ale zcela suverénně ovládla mistrovství světa v Paříži. Ohromovala vysokými skoky, svou pověstnou roznožkou i prvním dvojitým lutzem na světě v podání ženy. "Prostě jsem se nebála skočit, to tehdy ještě moc nebylo," říkala.
Olympijské hry ji však minuly. "Kdyby byla olympiáda v roce 1949, byla bych ji asi vyhrála," posteskla si později. Na olympijské hry 1948 byla ještě moc mladá, o čtyři roky později byla emigrantkou v USA a jezdila již jako profesionál.
Estébáci chystali únos
Za leskem zlaté medaile z Paříže se však odehrávala dramata. Bylo rok po komunistickém převratu v Československu a vycestovat povolili jen Aleně, rodičům ne. Krasobruslařku navíc na každém kroku doprovázeli dva estébáci a byli prý velmi nervózní, když se kamkoliv vzdálila.
Po mistrovství světa byla pozvána na Exhibici šampionů do Švédska, Norska, Anglie, Kanady, USA. "Ale do Kanady mě nepustili, protože to bylo příliš daleko na Západě. Velmi mě to mrzelo, chtěla jsem reprezentovat Československo, jak jsem nejlépe dovedla, a byla to vlastně ostuda, že jsem jako mistryně světa nemohla reprezentovat svou zem," líčila pro časopis Západ. Vítězové jeli do Ameriky, ona zpátky do Prahy.
A politické podmínky v zemi se opět zhoršily, za obhajobou mistryně světa se jí málem nepodařilo vycestovat. "Na úřadech v Praze mi řekli, že jeden titul stačí a že mě pošlou do Moskvy, kde budu trénovat sovětské bruslaře. V té době tam ještě neměli žádné bruslaře ani hokejisty. Slibovali mi vilu v Moskvě a kariéru filmové hvězdy." Rudé právo o ní psalo štvavé články - že rozhazuje tolik potřebné valuty a že by měla trénovat doma jako ostatní.
Jenže ona měla jiné sny. Odjet na šampionát do Londýna a už se nevrátit, jak jí to poradil tatínek na Karlově mostě, protože doma byli zřejmě odposloucháváni. Emigrovat do USA a jezdit zde největší světovou lední revue pro profesionály. "Byl to dost velký úkol pro osmnáctiletou dívku," poznamenává. Jak se vzápětí ukázalo, byl to větší úkol, než si kdy dovedla představit.
Nejprve se stala v Oslu evropskou šampionkou, v březnu 1950 pak obhájila v Londýně titul mistryně světa.
Na šestnáctičlennou československou výpravu bruslařů připadalo 16 estébáků, na Alenu hned tři. A ti velmi těžce nesli, že bydlí ve vile u svého trenéra. Tam se jim hůře hlídala. Po vítězství ji soudruzi pozvali "na oslavu" na velvyslanectví, což byla pochopitelně léčka, na níž čerstvá zlatá medailistka neskočila.
Utekla i s trenérem z obklíčené vily do Paříže. Ale hned na letišti na ni čekali další agenti a oznámili jí, že se musí okamžitě vrátit do Prahy. Vymluvila se, že se po exhibici musí vrátit do Londýna pro kufry. Zde ji trenér ukryl do své vily a zakázal vycházet.
Komunistickým agentům již docházela trpělivost, začali být hysteričtí z představy, že československý klenot na ledě by se do jejich zadrátované klece nechtěl vrátit. "Začal hrozný nátlak, stále mi volali a vyhrožovali, že zavřou rodiče, že už je neuvidím. V Praze zkonfiskovali moje trofeje a všechny věci. Hrozné nervové vypětí, byla jsem zoufalá," líčí krasobruslařka
Když se tři dny kolem vily nic nedělo, proklouzla ven, chtěla si jen zajít do místního obchodu. Když se vracela, uslyšela známé hučení limuzíny a z ní vyskákali dva páni v černých kabátech.
"Bylo to jako ve špatném detektivním filmu. Začala jsem utíkat, páni za mnou. Doběhla jsem až k brance, ale byla jsem tak nervózní, že jsem ji nemohla otevřít. Držela jsem se branky a volala o pomoc. Už byli u mne, naléhali na mne a vyhrožovali. Jeden muž mě držel, a auto stálo vedle - byla to situace, ve které jedna minuta byla rozhodující," líčila dramatické okamžiky exilovému časopisu Západ.
V poslední chvíli se otevřely dveře a objevil se v nich trenér Arnold, který se právě vrátil zpátky s dvěma anglickými úředníky. Utíkali k ní a okamžitě ji vzali dovnitř. Hned na místě dostala politický azyl. "Řekli, že jsem od této chvíle pod ochranou anglické vlády, a že budu-li mít nějaké potíže, Československo bude mít mezinárodní problém."
Druhý den vyšla v československých novinách oficiální zpráva o tom, že Ája Vrzáňová zůstala v Anglii. Potom už její pronásledování skončilo. Skončila i ona v Československu. Komunisti ji zcela vymazali.
Maminka emigrovala v uneseném letadle
"Po mé výhře psaly československé noviny, jak mnoho pro mne systém udělal, a dávaly mě za příklad mládeži. Den nato, po mém odchodu, začaly psát, že zemřu na západě hladem, že skočím ze zoufalství do Temže, že budu vystupovat v americké revue jako cvičená opice. Jako kdyby to psaly malé děti. Dodnes to nechápu," vyprávěla svým krajanům novinářům v roce 1980 v Chicagu.
Mamince se v březnu 1950 podařilo emigrovat za ní, a to stylem, za nějž by se nemusel stydět ani oscarový film. Ostatně tahle akce připravovaná třemi českými piloty RAF byla jedním z nejpozoruhodnějších úniků za železnou oponu.
Tatínek odlákal estébáky od jejich vinohradského domu tím, že odešel pryč a oni ho následovali. Maminka utekla zadem přes plot a pak na nádraží. Odjela vlakem do Ostravy, odkud mělo startovat jedno ze tří dopravních letadel Dakota, s nimiž piloti hodlali emigrovat. Vrzáňovi se dozvěděli o tomto plánu, letenka však na ně zbyla jen jedna. "Jeď ty, budeš v začátcích Áje víc platná. Já za vámi dorazím později," rozhodl tatínek. A podepsal si tak svůj ortel.
Druhé letadlo v tu samou chvíli startovalo z Brna, třetí z Bratislavy. Všechna měla původně namířena na běžné vnitrostátní lince do Prahy. Cestovalo v nich celkem 85 lidí, z toho 27 z nich, většinou rodinných příslušníků pilotů, vědělo o tajném plánu.
Stroje letěly úmyslně nízko, aby je nezachytily radary. Krátce po startu tak zmizely řídícím věžím a dorazily v pořádku do Mnichova. Zde zůstalo 27 uprchlíků, ostatní se vrátili do Československa.
Maminka dorazila za dcerou do Ameriky a dva roky ji coby osmnáctiletou krásku doprovázela, v podstatě hlídala, když vystupovala po USA a Kanadě se slavnou revue.
Komunisté se tedy pomstili alespoň na tatínkovi. Musel odejít z ministerstva financí a několik let pracovat v dolech. Třináct roků ho estébáci sledovali, pronásledovali, několik let byl zavřený, coby violoncellista mohl hrát jen příležitostně. Dceru nakonec viděl až po třinácti letech, kdy ji navštívil v Americe.
Tři měsíce u ní žil, ale pak se dobrovolně vrátil domů. Už by si prý v nové domovině nezvykl, a navíc, jak Ája říkala, komunisti z něj udělali zlomeného muže.
Psali o ní, že zemře hlady, ona prožila pohádku
Vrzáňová okamžitě dostala řadu nabídek do Kanady i do USA. Nakonec podepsala skvělou smlouvu s americkou revue Ice Follies, kde vystupovala jako hlavní hvězda tři roky, načež v roce 1954 podepsala ještě pohádkovější smlouvu s revue Ice Capades, v níž bruslila až do roku 1968.
O rok později se vdala v New Yorku za Pražáka Pavla Steindlera, o deset let staršího majitele několika newyorských restaurací a věhlasného šéfkuchaře. A dál na sobě každý den dřela a zlepšovala se. Díky tomu mohla bruslit 18 let v nejprestižnějších ledních revue.
"Aja Zanova", jak znělo kvůli lepší výslovnosti její umělecké jméno, se v Americe stalo uctívaným pojmem. "Měla jsem jednu z nejlepších kariér mezi světovými krasobruslařkami. Dělala jsem to, co mě nejvíc zajímalo a co jsem měla ráda," konstatovala spokojeně.
Chodili k nim Salvador Dalí i Marlen Dietrichová
Po skončení sportovní a umělecké kariéry vedla spolu s manželem jeho úspěšné restaurace v New Yorku - nejdříve dvě Brocheterrie a Duck Joint neboli Kačárnu, kde se snědlo tisíc kachen týdně na všechny způsoby. Všechny podniky byly pověstné nejen typicky českou kuchyní a vytříbeným originálním stylem, ale také jako místo setkávání československých emigrantů, včetně známých umělců a sportovců. Scházeli se tu na jídlo, šachy i mariáš Miloš Forman, Ferdinand Peroutka či Jiří Voskovec, ráda se tu zastavovala Martina Navrátilová či Ivana Trumpová.
Nešlo nicméně o podnik, kam by chodili Češi se slzou v oku vzpomínat nad svíčkovou a vepřo knedlo zelo. Ke spokojeným zákazníkům patřil i nespočet světových hvězd jako Salvador Dalí nebo Marlene Dietrichová.
Vedle toho Ája ještě stále spolupracovala s Ice Capades, pro jejichž revue hledala nové špičkové bruslaře. Rovněž sháněla finance pro americké sportovce, kteří jezdili na zimní olympijské hry. Její maminka žila v Hollywoodu, kde má úspěšnou školu zpěvu. Navštěvovali se každé tři měsíce.
Restaurace jim vydělávaly spoustu peněz. Manžel Pavel Steindler je znovu investoval a také je vrážel do své velké záliby - lodí a opulentních hostin na palubě pro přátele.
Udělejte mi restauraci, naléhal Donald Trump
V roce 1976 Steindler za milion dolarů zbudoval na Manhattanu francouzskou restauraci. Ale když manžele francouzský personál podváděl a okrádal, rychle se podniku zbavili a otevřeli zase něco ryze českého - velkolepý Český Pavillion.
V roce 1978 zemřel Áje Vrzáňové tatínek, komunisté ji odmítli pustit do vlasti na pohřeb. Na její žádosti o vízum se objevilo razítko Nežádoucí. Za to, že o pár let později skončil i veleúspěšný Český Pavillion, nemohl nikdo jiný než Donald Trump.
Ten se svou manželkou Ivanou a jejich dětmi býval hostem v podnicích Pavla a Aleny. S Pavlem se znal také z prestižního společenství významných businessmanů Le Club - Steindler byl jeho členem, Trump předsedou. V roce 1981 nynější americký prezident navrhl Pavlovi, aby Český Pavillion zavřel, pronajal budovu Le Clubu a zřídil tu restauraci.
"Mnohokrát seděli s Donaldem a počítali i plánovali. Než došlo ke vzájemné shodě, uplynulo půl roku," popisuje Ája Vrzáňová ve své vzpomínkové knize osudové momenty, kdy jim do života zasáhl byznysmen a magnát Donald Trump.
V roce 1981 Áje zemřela maminka. "Ve smutku a pocitu osamění jsem se ještě více přimkla k Pavlovi. Miloval mě, chránil. S ním byl život jasný a dobrý," říká. Jenže manžel se začal cítit čím dál unaveněji, ač si to odmítal připustit.
A opět se ozval Donald Trump a požádal ho, aby pro něj vytvořil restauraci v jeho mrakodrapu Trump Tower. Pavel se ihned pustil do realizace projektu, ale jeho zdravotní stav se zhoršoval. Nechal si proto udělat kompletní vyšetření a výsledky byly zdrcující - trpí rakovinou v pokročilém stádiu.
Navštívil proto Trumpa a omluvil se mu, že jeho restauraci již nevytvoří. Pak vzal Áju na jednu ze svých lodí a odpluli na Bahamské ostrovy. Choval se prý, jako by chtěl nemoci utéct. Ta ho však dostihla, zemřel tři měsíce po návratu do New Yorku, v říjnu 1983. Bylo mu pouhých 62 let, Aleně ještě o deset méně.
Třetí život - sama
Zůstala úplně sama, bez rodičů, bez manžela. Smutek zaháněla usilovnou prací - dohlížela na manželovy podniky a pracovala pro krasobruslařský svaz. V roce 1986 se v jejím životě znovu objevil Donald Trump. Usiloval totiž o obnovení Wollman Rink - slavného kluziště v newyorském Central Parku. Ája Vrzáňová dohlížela na jeho obnovu a znovuotevření, což se následující rok s velkou slávou podařilo. Akorát tomu nikdo nechtěl říkat "Trump Skating Rink".
Na konci roku 1989 dostal její život nový impuls. To když přišla sametová revoluce a ona mohla zpět do vlasti. Poprvé se sem dostala v dubnu 1990. "Sestoupila jsem po schůdkách z letadla a po čtyřiceti letech jsem stála na české půdě v Praze. A tím začala třetí etapa mého života," líčí ve svých vzpomínkách.
Do vlasti se pak vracela každé čtyři měsíce a nadšeně navštěvovala dávné přátele i společenské akce. A hlavně tu rok co rok trávila celé Vánoce.
Ještě po sedmdesátce se občas projela na bruslích, po operaci kyčelního kloubu se ale již naplno věnovala jen tenisu. Měla na co navazovat, osobní lekce jí kdysi dávala Martina Navrátilová, a to i přímo ve Wimbledonu.
V říjnu 2004 obdržela od prezidenta Václava Klause Medaili Za zásluhy II. stupně. Tentýž rok se marně snažila dojednat s pražskou radnicí přestavbu Zimního stadionu na Štvanici, kterému vděčila za rozjezd kariéry. Prý se ale s nimi nedalo vůbec jednat.
V říjnu 2005 proběhla za účasti hvězd světového showbyznysu v The Ice Theatre of New York slavnostní benefice amerických krasobruslařů na počest této české rodačky. V roce 2009 ji v Los Angeles uvedly jako první českou krasobruslařku do Síně slávy.
Naposledy přijela do Prahy na Vánoce 2014. Vypadala znamenitě, člověk by jí sotva hádal šedesátku, ačkoliv jí bylo již 83 let. Na dotazy, jak to dělá, odpovídala se svým typickým humorem: "Já vždycky říkám, že jsem byla celý život u ledu. A ryba, když je u ledu, tak je taky čerstvá!"
Další návštěvu v Česku měla naplánovanou na srpen 2015. Už měla i koupené letenky. Jenže ji postihl záchvat mrtvice, když se chystala na večírek. Z mozkové příhody se již nevzpamatovala a zemřela 30. července 2015. Zprávě o její smrti nechtěl nikdo věřit, každý ji totiž pamatoval do poslední chvíle jako velmi vitální dámu, které bylo všude plno.
"Nezáleželo na tom, kolik lidí se zrovna nacházelo v místnosti. Zraky všech přitahovala tato úchvatná žena: vznešená, šarmantní, krásná. Aja Zanova, dvojnásobná světová šampionka v krasobruslení, jež se se stejnou samozřejmostí pohybovala i mimo led - ve vysokých patrech byznysu, politiky a moci," charakterizoval ji americký publicista Edward Epstein "Za její zářivou pletí, nádhernými klenoty a šarmem se skrývá komplexní jedinec: inteligentní, bystrý, silný i zranitelný. Věrný přítel. Impozantní soupeř."
Seriál vznikl na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného americkým velvyslanectvím v Praze v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.
