Poprvé jste do Indie zavítal v roce 1989 a od té doby jste tam byl celkem šestnáctkrát. Co vás na zemi tak uhranulo?
Indii jsem měl v sobě odmalička. Moje babička, která žila na Slovensku, vzpomínala, že když mi byly asi tři roky, chodil jsem v létě po rozpukané půdě na zahradě a říkal jsem: Babi, tady je horko jako v Indii. A přitom jsem o Indii nikdy předtím neslyšel, ani televizi jsme ještě neměli. Ve třinácti letech jsem sám začal cvičit jógu podle knížečky, která mě zaujala ve výloze knihkupectví. A začal jsem se hodně zajímat o indickou spiritualitu.
Samozřejmě že člověka může odradit špína, kterou jsem taky vnímal, ale nebral jsem ji jako podstatnou, nijak mě nevykolejila. Na lidech se mi líbí jejich radost ze života. Žijí sice prostě, ale radostně. Oblékají se barevně, zejména ženy, ve vlasech mají květiny… i na stavbách při práci mají krásná sárí. Nadchlo mě to. Stejně jako jejich komunikativnost a až dětská hravost. A samozřejmě spiritualita, která tam je všudypřítomná a často vychází z osobního prožitku.
Při vašem prvním setkání s místními jogíny vám údajně řekli: "Vítej zpátky doma." Překvapilo vás to?
No, překvapilo. Řekli, že Indie je mým druhým domovem. To jsem nečekal. Ale když jsem se účastnil obřadů, přišlo mi to všechno takové známé, měl jsem pocit, že už jsem to zažil.
Jak se vám vlastně podařilo s nimi sejít?
Jogíni jsou všude možně, otázkou je, kdo z nich to dělá kvůli výdělku a slávě a kdo kvůli věci samé. Když jsem do Indie poprvé vyrazil sám, dvakrát jsem se náhodně potkal v Dillí, což je docela šílené město, s jednou učitelkou jógy z Vídně a nakonec jsem přijal její nabídku cestovat společně. Právě ona jogíny znala a vzala mě na místa, kde byla dříve. Ale i s ní jsem potkal nové osobnosti, nové ašrámy, takže když člověk za něčím jde a věří tomu, tak ty věci přicházejí a nemusí se po nich nijak zvlášť pídit.
Před šestnácti lety jste zavítal také na hinduistickou pouť Kumbhaméla ve městě Iláhábád. Jaký je její význam?
Jedná se o pradávnou slavnost poháru, ze kterého podle legendy mohou vytékat kapky nektaru nesmrtelnosti. Hlavně jde ovšem o vnitřní očistu, kterou symbolizuje koupel na soutoku posvátných řek Gangy a Jamuny. Termín slavnosti je dán astrologickou konstelací hvězd, existuje několik významných dnů a pak jeden nejvýznamnější, kdy jsou energie nejsilnější. A ten den přišlo na Kumbhamélu třicet milionů lidí. Jinak slavnost trvala šest týdnů a zúčastnilo se jí celkem asi sto milionů lidí.
Třicet milionů lidí v jeden den na jednom místě? Tam musel být zmatek.
Na slavnosti sice byla hlava na hlavě, ale lidé se vzájemně vnímali, respektovali a nepřekáželi si. Když někdo potřeboval někam projít, lidi mu ustoupili. Všichni byli svátečně naladěni, protože věděli, že se účastní něčeho mimořádného, měli možnost vnitřně se očistit, a to není samozřejmé. Slavnost se konala v zimě, kdy je řečiště téměř vyschlé, a proto je tam veliká několikakilometrová prostora, na níž je rozloženo obrovské stanové město.
Setkal jste se na Kumbhaméle jen s duchovními, nebo jste potkal i obyčejné Indy?
Hlavně obyčejné Indy. Většinou to byli vesničané, protože v zemi pořád žije většina lidí na vesnici, kteří si s sebou přinesli jídlo a třeba i kamínka. A pak to byli lidé z měst - obchodníci, podnikatelé i bohatí, podle toho, zda respektují tradice, nebo ne. A potom samozřejmě duchovní "profesionálové". Konstelace byla tehdy mimořádná a energie mocná, proto sem přišlo celé spektrum duchovních i samotářů, kteří jsou někde zašití celé roky a jednou za 12 let vyrazí do společnosti. (smích) Navíc šlo o tzv. Mahá Kumbhamélu, která se koná jednou za 144 let.
Jako jednomu z mála se vám podařilo osobně setkat se záhadným samotáři, nágy. Čím se vyznačují?
Tito lidé odmítají všechny konvence a žijí, stejně jako tantrici, mimo společenský systém. Jsou nazí, natírají se jen popelem. Žijí samotářsky a plně se soustřeďují na vnitřní poznání. Člověk na Kumbhaméle potká různé osobnosti a s každým se může dát do řeči. Viděli na nás, že jsme otevření a vstřícní, a tak nás zvali do táborů posedět nebo poobědvat. Jsou velice milí a člověk může navázat hezká, byť dočasná přátelství.
A to jste za nimi prostě přišel a řekl jim: "Chci vás poznat, jste pro mě zajímaví?" Nebo jak to na vašich cestách funguje?
To je různé. V Indii už mám řadu známých a přes ty se kontaktuji s dalšími. To byl i příklad Kumbhamély, znal jsem jogíny, kteří mě zkontaktovali s nágy. Mí přátelé nás zavedli k učiteli nágů, který ale neuměl anglicky, nicméně nám dal pokyn, že jsme vítáni v jejich společnosti, dvě hodinky jsme popíjeli čaj a nepromluvili, ale poté nám učitel nágů dal povolení je natáčet a být s nimi.
Musím s povděkem říct, že podobná přízeň osudu mě tak nějak vždycky na cestách provází. Výpravy jsou to sice mnohdy náročné a někdy i nebezpečné, ale zatím to pokaždé dobře dopadlo. Já se třeba ani neočkuju, neužívám a nevozím žádné léky, a přestože s místními bydlím, jím a spím v jejich obydlí, nikdy se mi nic nepříjemného nestalo.
Takže všichni Indové jsou vůči cizincům takto otevření?
Převažuje spíše přízeň, otevřenost, takovou mám zkušenost. Na vesnici v Rádžasthánu se o nás jednou lidi přetahovali, u koho budeme spát. Teď si představte, že by Ind zaklepal někde u nás na sídlišti, že chce přespat. Jak by to asi dopadlo. (smích) Ale Indové vědí, že cizinci jsou různí, a někteří z nich jsou opatrnější.
Údajně jste se několikrát koupal v Ganze. Neonemocněl jste z toho?
Ganga je už od pramene zakalená, protože vyvěrá z pod pohybujícího se ledovce. Ten drtí horninu, a tak se v řece nachází jemná minerální moučka, která ji činí neprůhlednou. Koupel je dle tradice i očistná. A je pravda, že mě přestalo bolet koleno. (smích) Ale jinak je pěkně studená - hlavně u pramene. Párkrát jsem i vodu z Gangy pil, jde to. Ale teď už to nedělám. Jednou jsem byl na místě, kde se v řece myjí auta a nevím co všechno. Sedl jsem si do malé hospůdky, dal si čaj a vidím, že malý kluk jde s kýblem pro vodu do Gangy a pak mizí v kuchyni. Tak jsem se zeptal hospodského, jestli tu vodu z Gangy pijeme. A on řekl: No samozřejmě, já bych si ani nedovolil nabídnout něco jiného než posvátnou vodu z matky Gangy. (smích)
V Indii se mluví mnoha různými jazyky. Jak se s místními lidmi dorozumíváte vy, mluví většina z nich anglicky?
Ze začátku to tak nebylo, ale teď se hodně mluví anglicky. Dříve jsem se učil hindštinu i písmo, protože kdysi byly autobusové zastávky popsané jenom hindštinou, takže to bylo pro mě dost důležité. Indové umí běžně několik jazyků. Úředním jazykem je hindština a pak mluví dvěma nebo třemi dalšími jazyky, kterými se hovoří v sousedních svazových státech.
Kdybyste měl porovnat svou první cestu do Indie v roce 1989 a všechny další. Jak moc se země změnila?
Indie se hodně mění, hodně se staví. Teď v lednu jsem byl třeba v Tarapithu, což je posvátné tantrické místo, vlastně dřív to bylo místo, dnes je to město. Vyrostly tam velké moderní hotely pro poutníky. V Indii roste zájem i o materiální svět a moderní techniku, doprava je předimenzovaná a všude je to mnohem rušnější. Přesto tradice stále zůstávají.
Z poslední výpravy do Indie jste se vrátil v lednu. Necháváte při odjezdu v zemi duši, zatímco tělo letí zpět do Česka?
Ne, snažím se žít přítomností, takže jsem kompletní - tělo i duše. V Čechách jsem se narodil, mám tady domov a vracím se sem rád. Čechy mají co nabídnout a jsme docela názorově otevření a vstřícní, dějí se tu pozitivní věci. Do Indie sice jezdím rád, ale nemám potřebu tam zůstávat.
