Jana Khalifa: Domácí násilí je stejně zhoubné jako rakovina

Petra Jansová Petra Jansová
20. 7. 2014 12:59
Rozhovor se stylistkou a zakladatelkou neziskové organizace Isida Amenti o mezilidských vztazích a domácím násilí.
Jana Khalifa
Jana Khalifa | Foto: Vavřinec Menšl

Rozhovor - Vizážistka Jana Khalifa prožila šestnáct let domácího násilí. Teror a šikana ze strany bývalého manžela ale neskončily ani po rozvodu.

Ne příliš pozitivní životní zkušenosti využila k založení neziskové organizace Isida Amenti, která se mimo jiné snaží dodávat sebevědomí týraným ženám.

V rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz prozradila, jaký vztah má ke svému bývalému muži, proč pro ni bylo těžké od něho odejít a co bylo hnacím motorem vedoucím ke změně života.

Aktuálně.cz: Kdy jste se poznala se svým bývalým manželem?

Jana Khalifa: S manželem jsem byla od svých 17 let, on byl starší, vzdělaný, charismatický a měl rozhled.  Já jsem k němu vzhlížela. Už ze začátku šlo o nerovnoměrný, nicméně poměrně idylický vztah. První problémy se začaly objevovat nenápadně. V podstatě v době, kdy jsem i já chtěla prosadit svoje názory.

A.cz: Pořád je na vás trochu vidět, že vám nedělá dobře mluvit o své minulosti.

Ano. Ještě teď mě občas přepadne pocit studu. Nicméně už si dokážu říct, že já se nemám za co stydět. I proto jsem se rozhodla vystoupit s přednáškou na TEDxu. Dodat tak odvahu ženám, které jsou ve stejné situaci. Ukázat, že překonat se dá mnohé, z čeho lze vystoupit, a že stojí za to v sobě nalézt sílu a zachránit se. Před čtyřmi lety pro mě ale bylo velmi obtížné o všem otevřeně hovořit. Obzvlášť když jsem musela na policii vypovídat o situaci doma.

A.cz: Byli na vás nějak nepříjemní?

Ani v nejmenším. Vzhledem k tomu, že měli zprávu z intervenčního centra, věděli, že budu mluvit o velmi intimních věcech, musela jsem popisovat i sexuální násilí. Takže se snažili mi situaci ulehčit. Měli pochopení i proto, když jsem některé věci nedokázala vyslovit nahlas.

A.cz: Jak dlouho jste tedy žila s manželem?

Šestnáct let.

A.cz: Proč jste to tak dlouho vydržela?

Strašně jsem se bála. Zároveň jsem se strašně nenáviděla za to, že jsem tak slabá a nechám si líbit takové věci. Vlastně až díky psycholožce z Bílého kruhu bezpečí jsem dokázala pochopit, proč to tak je. Během konzultací se mnou udělala časovou osu našeho soužití, abych si sama uvědomila, kde a čím to začalo a že situace a násilí se postupem času zhoršuje.  

"Co tě nezabije, to tě posílí," říká Jana Khalifa na TEDxu.
"Co tě nezabije, to tě posílí," říká Jana Khalifa na TEDxu. | Video: YouTube

A.cz: Bála jste se toho, že zůstane sama?

Nejdřív jsem se bála, že tam venku nedokážu přežít, že se nedokážu postarat sama o sebe. V posledních letech jsem se bála, že pokud se dozví, že chci opět odejít, nepřežiju to. Neměla jsem vůbec představu, čeho všeho je schopen. Běžným stylem komunikace u nás byly všemožné výhružky typu: "Přijdeš o děti. Já s tebou zatočím, tak že si nikde neškrtneš…".

A.cz: Nebyla v tom taky tak trochu víra v to, že se to dá změnit?

Asi ano. Ze začátku byla samozřejmě období klidu a pohody. Incidenty a problémy přicházely jednou za dva až tři měsíce. Postupem času se ale zkracovaly. Nejhorší bylo takové to procitnutí, že vám je líp samotné. Když například odjel na deset dní na dovolenou, uvědomila jsem si, jak jsem v klidu, jak se mi svobodně dýchá.

A.cz: Řešila jste svoje problémy někdy s kamarádkou?

V náznacích. Nebylo to ale pro mne moc příjemné. Opatrně jsem se jí ptala, jak fungují určité věci v jejich vztahu. Co ještě je a co už není normální. A zda ji manžel také nutí k sexu. Když se na mě dívala zaraženě s tím, že je přeci normální odmítnout, tak jsem si říkala, že je opravdu něco špatně.

A.cz: Násilí se ve vašem vztahu asi neobjevilo hned, že?

Poprvé jsem si uvědomila, že je něco špatně v roce 2000. Byli jsme spolu šest let, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Muselo uplynout dalších šest, abych kontaktovala centrum pro oběti domácího násilí. Tam mě ubezpečili v tom, že tohle opravdu není v pořádku. V podstatě mě nikdy nezbil tak, že bych byla samá modřina a krev. V našem případě šlo spíš o psychické a sexuální týrání.

A.cz: Vy jste tedy někdy nevolala policii?

Ne. Co bych jim vlastně řekla? Zvenku na mě nebylo vidět žádné násilí.

A.cz: Nakonec jste v sobě sílu odejít ale našla. Co bylo pro vás tím hnacím motorem?

Dcery. Nechtěla jsem dopustit, aby vyrůstaly v takovémhle modelu vztahů, aby to považovaly za běžné. Byla pro mě šílená představa, že by jednou zažívaly to samé co já. Do určitého momentu děláte všechno pro to, abyste pro děti udržela rodinu, a pak je to přesně naopak.

A.cz: Co tedy má udělat žena v podobné situaci, v jaké jste byla vy?

Za prvé si musí uvědomit, že její situace se nezlepší a naopak se bude zhoršovat. Určitě kontaktovat centra, která se těmito problémy zabývají (Bílý kruh bezpečí, Rosa, Acorus). Tam to s vámi rozeberou. Poskytnou vám psychologickou a právní pomoc. Řeknou podmínky bezpečného odchodu z násilného vztahu. Nicméně rozhodnutí odejít za vás nikdo neudělá, a pokud nejste na sto procent přesvědčená, není vám pomoci. Najít v sobě sílu vymanit se, je to nejtěžší. Období do toho rozhodnutí je tím nejhorším. Vždy pak musíte myslet na bezpečí, z takového vztahu nikdy nelze odejít oficiálně po domluvě, vždy to bude potajmu.

A.cz: Nenávidíte svého bývalého manžela?

Vlastně ne a ani to tak nikdy nebylo. Já se ho prostě jen strašně bála. Teď už mi je jedno. Když ho vidím, jen si říkám, jak jsem se jen toho člověka mohla bát a jak nade mnou mohl mít takovou moc. Vlastně jsem ani nikdy nechtěla, aby šel do vězení.

A.cz: Takže byl odsouzen?

Dostal dva roky s tříletou podmínkou, která byla pro mě a děti určitou ochranou. Po amnestii bývalého prezidenta Václava Klause mu byl trest vymazán. S čistým trestním rejstříkem se mi začal mstít formou trestních oznámení. Když přišlo to první, byl to šok. Jako bych se vrátila do těch dob, kdy jsem se ho bála. Pak přišlo druhé a třetí. Já věděla, že na to musím nějak reagovat, nechtěla jsem ale oplácet stejnou mincí. Bylo by mi líto času a vynaložené energie na něco tak zbytečného a negativního. Právě v tenhle moment vznikl nápad, že mohu pomoci skrze své nabyté, a doslova i nabité zkušenosti, pomoci dalším ženám v podobné situaci a založila jsem neziskovou organizaci Isida Amenti

A.cz: Na co se v ní zaměřujete?

Za prvé je to prevence ve formě správně pojatých a zaměřených kampaní. Za další se zaměřujeme na tzv. následnou pomoc, formou tzv. svépomocných skupin. Dále připravujeme komplexní program, který by zahrnoval všechny prostředky na zvýšení psychické odolnosti a sebevědomí. Je důležité, aby se týraná přestala bát a začala si vážit sebe sama. Všichni násilníci žijí totiž právě ze strachu, který způsobují. Dalším bodem je i upozorňování na fenomén pokračujícího domácího násilí a kyberšikany. Ta se zpravidla netýká jen samotné ženy, ale i těch, kteří ji při odchodu pomohli. Naším cílem není pomáhat akutním případům (období, kdy žena teprve zvažuje odchod), pro ty jsou specializovaná centra plná odborníků. My se zaměřujeme na pomoc po odchodu.

A.cz: Jak by tedy podle vás měla vypadat co možná nejúčinnější kampaň proti domácímu násilí?

Je velice důležité upozorňovat na to, že domácí násilí má vývoj, několik forem. Domácí násilí není jen to fyzické. Například já ho přirovnávám k rakovině. Už od prvního momentu, od první buňky nádoru mluvíte o rakovině. První příznaky přehlížíte, i přesto, že vás ve finále mohou zabít. Stejné je to i s domácím násilím. Neprojevuje se jen ve formě bití nebo sexuálního zneužívání. Já za jeho počátky považuji už například ponižování, sociální izolaci nebo totální kontrolu financí. U těch ale zpravidla nezůstává a tlak se stupňuje. Nakonec to ve většině případů skončí u modřin, monoklů a bití. Podle mě je domácí násilí důležité odhalit co nejdříve, stejně jako zmiňovanou rakovinu. Čím dříve ji začnete léčit, tím větší šanci máte na uzdravení.

A.cz: Co už tedy lze podle vás klasifikovat jako domácí násilí?

Mezi první příznaky podle mého patří strach, pocit viny a studu. Bojíte se něco říct a neustále omlouváte partnerovo chování, protože sama věříte, že kdybyste se chovala jinak, nemusel vás potrestat. Dokáže vás přesvědčit, že jste se provinila, že jste tak špatná a nemožná, že jste ho svým chováním vlastně vyprovokovala. V každém vztahu se můžete pohádat, můžete na sebe i křičet, ale v dobrém vztahu se nesmíte partnera bát.  

A.cz: Vy jste se ale vydržela bát celých šestnáct let. Proč?

Často je slyšet názor: "To asi nemůže být tak hrozné, když neodejde a nechá se bít a týrat." Nicméně málokdo si uvědomuje, že domácí násilí vytváří stejnou závislost jako třeba alkohol, drogy nebo cigarety. S tím rozdílem, že každý ví, jak dopadne, když si bude píchat drogy do žíly. Na každé krabičce cigaret je napsáno varování, co způsobuje kouření. Ale nikdo nemá na čele napsáno, že život s ním vás může zabít. Naopak berete si člověka, kterého milujete, který je nesmírně okouzlující, milý a pozorný. To, že se vás domácí násilí týká, poznáte, až když je pozdě.

A.cz: Podle vás pronásledování a terorizování skrze soudy nikdy neskončí?

Zatím nebyl zpracován oficiální výzkum, který by mapoval situace po vykázání či po opuštění násilného vztahu. Podle zkušeností z praxe ale vyplývá, že v případě vztahů s fyzickým násilím, jehož spouštěčem je alkohol, mají ženy po odchodu šanci, že teror již nebude pokračovat. Tam, kde převažuje psychické a sexuální násilí, to bývá naopak. Teror se v takových případech nekončí a posouvá se na úroveň právní šikany.

A.cz: Co říkají statistiky? Kolik žen se podle nich stane obětí domácího násilí?

Podle statistik je to každá třetí čtvrtá žena, což vlastně znamená, že každý čtvrtý muž se dopouští týrání své ženy. Proto si také vážím každého čtvrtého muže, který dá jasně najevo, že násilí do vztahu nepatří.

 

Právě se děje

Další zprávy