Jan Boček: Novinář se musí učit a pořád na sobě makat

Magdalena Křížová, MediAlík
31. 10. 2011 9:00
Novinář není jen člověk, který sedí v redakci a píše do novin
Novinář Jan Boček
Novinář Jan Boček | Foto: archiv Jana Bočka

* článek vznikl na stránce MediAlík v rámci [experimentálního facebookového deníku Fakt!](http://www.facebook.com/Fakt.Aktualne), který ve spolupráci s Aktuálně.cz vydávají studenti FSS Masarykovy univerzity

Brno - Většina lidí si pod pojmem novinář na prvním místě představí člověka, který sedí v redakci a píše do novin.

To je ale jen jedna z mnoha variant, kterou žurnalistická profese zahrnuje.

Ukážeme si to v sérii rozhovorů, které s různými zástupci sedmé velmoci pořídila Magdaléna Křížová stránka MediAlík z experimentálního facebookového deníku Fakt!

První hostem série je Jan Boček, třicetiletý novinář na volné noze:

MediAlík: Honzo, začněme od Adama. Kdo je podle tebe novinář?

Asi bych to definoval idealisticky. Novinář je někdo, kdo má zájem o veřejné věci a zároveň to není politik. Nejenom, že se zajímá o veřejné věci, ale píše o nich nebo publikuje jakýmkoliv jiným způsobem. Nemusí mít svoje jediné a stálé médium, kde by byl zaměstnán a pro které píše - naopak myslím, že čím víc médií je, tím víc je novinář. Například když někdo pracuje v deníku a denně napíše pět článků, protože to jinak nejde - za toto fungování dostává plat, tak do svých článků nemůže dostat svůj názor. Takže je takový půlnovinář.

Jak tys vlastně přišel k novinařině? Pověz mi svůj hluboký lidský příběh.

Můj dědeček byl sportovní novinář, maminka dělala redaktorku v brněnském Večerníku, táta tam dělal technika, "détépáka", grafika. Na základě toho jsem samozřejmě usoudil, že nikdy nechci být novinář. Celé dětství jsem to sledoval a přesně jsem věděl, co to obnáší. A tak jsem šel na informatiku. Jenže po roce jsem zjistil, že mě to ani trochu nebaví, nevím, co tam dělám a nedává mi to ani trochu smysl. Proto jsem ze srandy podal přihlášku na Fakultu sociálních studií na žurnalistiku a sociální práci. No a dostal jsem se jako poslední. Nakonec jsem ještě sociální práci vyměnil za politologii. Už během studia jsem díky několika náhodám začal pracovat jako redaktor v počítačovém časopisu Extra PC. Odtud mě po dvou letech vyhodili. Neumím totiž pracovat pod šéfem a jsem hrozně protivnej. Myslím, že jsem dostal padáka po právu a byla to ta nejlepší věc, co se mi stala.

To mi vysvětli.

Když jsem si tehdy uvědomil, že neumím mít šéfa, šel jsem na volnou nohu. A tam jsem se naučil všechny podstatné věci. Musel jsem rozvinout talent po rodičích a naučit se psát, dělat sebepropagaci a taky uspořádat věci tak, aby člověk všechno stihl. I když v tom mám stále rezervy.

Jak vypadá práce novináře na volné noze?

Abych získal témata, snažím se být v kontaktu s lidmi. Témata mi pak dávají i větší smysl. Jezdím proto třeba na různé konference. Jako novinář na volné noze musím zastávat i roli obchodníka, trochu i právníka. Nejhorší a nejvíce demotivující částí mé práce je vymáhání faktur. Taky jsem si musel zvyknout na psychický tlak. Když se srovnám s novinářem v redakci, tak on má dvakrát víc peněz než já, dostává stálý plat, má nějaké jistoty. Naproti tomu mně moje práce dává větší smysl, ale třeba po finanční stránce to ne vždy úplně funguje. Důvodem je i to, že se podílím na spoustě neziskových projektů - často bez finanční odměny. S kamarádem Michalem Kašpárkem jsme proto definovali tzv. "freelancerovské krámy" - v praxi to znamená, že jednou za měsíc jsme vzteklí a protivní.

Zkus mi přiblížit, jak probíhá tvoje sebeprezentace.

Teď systém funguje tak, že oslovím nějakou redakci a nabídnu jí téma. Většinou už samozřejmě tuším, co redakce chce, a oni občas tuší, jak já píšu. Taky mám pár svých stálých redakcí. To je třeba Computer, Jak na počítač, někdy Respekt a k tomu píšu pro blogy nebo dělám na osobních projektech. Pokud dobře píšeš, vždycky najdeš redakci, která o tebe má zájem. Je úplně jedno v jaké oblasti, jde hlavně o to psát dobře a psát dlouho. Buď si tě pak všimnou, nebo se jim vnutíš. V tomhle americký sen dokonale funguje. Podstatná je vůle, soustředit se na psaní a umět říct ne. To se učí nejhůř.

Články pro výše zmíněné časopisy si asi všichni umíme představit. Zkus mi něco povědět o svých osobních projektech.

Je to například Clichée Brünn, Komu Komu nebo třeba aktuálně Žít Brno. Někdy si za to seženeme nějaké peníze, někdy ne, ale jsou to naše osobní věci. Ty se ke mně nějak přirozeně dostanou přes kamarády nebo si sami něco založíme a vymyslíme.

Popiš mi, jak vypadá tvůj normální den.

Ráno mě většinou probudí hladové kočičky, doopravdy vstanu ale až kolem jedenácté. Vrhnu se na věci, co mě živí. To bývají většinou nějaké techničtější články, témata motající se kolem počítačů. Je o tom jednodušší psát, takže můžu začít hned po probuzení. Následují nějaké schůzky - něco pracovního, nějaké marné kavárenské debaty nebo třeba rozhovory, kde po mně lidé chtějí, abych povídal chytré věci. Potom se snažím pracovat co nejdéle do noci, jak je to možné. A to se mi ne vždy kvůli různým kulturním a společenským akcím podaří. Ale s tím samozřejmě nemůžu být nespokojený.

Co spojení práce s osobním životem?

Osobní život je super. A někdy není zas tak super. Kdybych měl pravidelný plat, tak vlastním nějaký rozumný byt, mám třeba i rodinné zázemí. S mým životním stylem se to ale nedá úplně spojit. A vlastně mi to tak vyhovuje; zatím jsem neměl žádné "puzení". Na druhou stranu ale znám lidi na volné noze, kteří překonali všechny problémy, omezili okrajové aktivity a žijí spokojený, téměř rodinný život.

A co bys vzkázal ostatním?

Důležité jsou podle mě dvě věci. Mezioborovost a určitá nespokojenost se sebou. Pokud má být člověk dobrý novinář, tak se musí stále učit a neustále na sobě makat.

 

Právě se děje

Další zprávy