V Indii si dovolím být sama sebou, říká Češka, která si zahrála v Bollywoodu a učila Indy umění

Petra Jansová Petra Jansová
30. 4. 2016 7:00
Scénografka, malířka a lektorka Renata Drábková si zamilovala Indii. Do druhé nejlidnatější země na světě vyráží každý rok. Poslední cestu spojila se svým velkým snem. Po ročním pobytu v kulturním centru jižní Indie po sobě zanechala několik krajinných uměleckých prvků. Do Indie plánuje vycestovat i v budoucnu. "V Indii se řídím víc intuitivně a zároveň jsem asi i víc srdečná. Intuice mi pomáhá vyvarovat se určitým problémům, což se mi vyplatilo už i na první cestě," vypráví malířka, která si střihla i pár rolí v bollywoodských filmech.
Renata Drábková maluje s indickými dívkami
Renata Drábková maluje s indickými dívkami | Foto: Renata Drábková

Do Indie cestujete pravidelně už patnáct let. Naposledy jste tam ale vyrazila s jasným cílem. Chtěla jste si splnit svůj sen a vytvořit land art. Jak vše začalo?

Měla jsem jasný plán tvořit v Mamalapuram a být v blízkosti dalších dvou velkých měst. Je to dobrá poloha na jihu Indie. Chennai i Pondicheri má spousty galerií a v Mamalapuram je relativně poklidný život s mořem, krásnou přírodou v okolí, palmami, celoročně teplým počasím. Je to město rybářů a kameníků. V Chennai díky rostoucí životní úrovni lidé začínají víc vnímat umění a vzdělávání. Tohle vše mě přimělo se tu usadit.

Indie
Indie | Foto: Renata Drábková

Jaké byly vaše další plány?

Pronajala jsem si krásný nový domek. Měla jsem od první chvíle nabídky na vystavování. Plánovala jsem roční pobyt, což jsem brala jako výzvu něco opravdu vytvořit. Začala jsem hledat vazby, kontakty, možnosti. Domluvili jsme se s Kumárem Shanmugou, umělcem, který byl nejvíc otevřený většímu projektu. Během pár týdnů jsme pronajali velký pozemek uprostřed města, vytvořili projekt, zjednali řemeslníky, dostali podporu města a domluvili spolupráci na výtvarných projektech pro děti s místní obecní školou.

Co konkrétně jste tedy vytvořili? 

Prostor byl opravdu velký, navíc uprostřed města, v nejbližším okolí jsou důležité památky, kvůli kterým se tu hlavně o víkendu sjíždí tisíce lidí. Hlavními symboly naší práce bylo slunce v podobě malby na venkovní stěně, oko jako skulptura asi pět metrů velká, v jejímž středu byl průhled na kámen starý několik tisíc let. Podařilo se nám realizovat i další skulptury, zhruba pětimetrového páva, který je symbolem Indie, a sochy ze starých kamenů.

Jak na vaši tvorbu reagovali místní?

Každý víkend nám pomáhaly děti a my je učili malovat. Namalovala jsem asi šedesát kreseb a dvacet olejů na plátně přímo v plenéru. U toho jsem měla možnost bavit se s místními. Vzhledem k tomu, že kolem mě stálo někdy i dvacet lidí najednou a koukali mi pod ruku, bylo to mnohdy velmi těžké. Občas si ke mně někdo sedl a v tichosti pozoroval celé hodiny. Pravidelně se zastavovali archeologové. Místo je totiž památkově chráněno.

Už se někomu ze zahraničí něco takového v Indii podařilo? 

Moje kamarádka, která v Indii žije deset let, o něčem takovém neslyšela. V jižní Indii je totiž vedro a taky všudypřítomný hluk. 

Jak se vám jako cizince podařilo dostat do blízkosti místních umělců?

Seznámila jsem se s manažerem, který si vede databázi evropských herců. Bylo to na začátku mé roční cesty a já chtěla kontakt s novými lidmi, se kterými bych se jinak neseznámila. Díky tomu jsem si střihla i pár rolí v Bollywoodu.

Land Art
Land Art | Foto: archiv Renata Drabková

Jak bylo náročné se k filmu dostat?

Vlastně to byl jeden z mých záměrů. A po pravdě to nebylo ani nijak super obtížné. 

Seznámila jste se i s nějakou tamní hereckou hvězdou? 

Seznámila a zpočátku jsem ani netušila, o jak velké hvězdy jde. (smích)  Až tak nějak ze situace vyplynulo, že jde zřejmě o poměrně známou osobnost. Například Anushku Shetty na Facebooku sleduje přes 11 milionů lidí. Populární je i Ajit Kumar. Ten se věnuje i charitativním projektům. Letos zachraňoval lidi při povodních v Chenai. S Anushkou jsem si na začátku povídala, aniž bych věděla, o koho se jedná. Seděla vedle mě a v první chvíli mi to nedošlo.

Bollywood tedy může být způsobem, jak si v Indii vydělat?  

Asi ano, ale můj záměr to nebyl. Já se seznámila s lidmi, kteří mi pomohli v mých projektech. Pro mě to byl způsob, jak vystoupit ze své komfortní zóny a seznámit se.

Indii máte procestovanou křížem krážem. Dokáže vás přesto ještě něco nepříjemně překvapit? 

Vlastně už v letadle se vždycky přenastavím na indický způsob myšlení a jsem dopředu na vše připravena. V Indii se řídím víc intuitivně a zároveň jsem asi i víc srdečná. Intuice mi pomáhá vyvarovat se určitým problémům, což se mi vyplatilo už i na první cestě. Tehdy kolem mě mělo hodně lidí problémy s jídlem, já jsem si vybírala víc intuitivně, a tak jsem neměla větší potíže. Když cestuji sama, mám větší pud sebezáchovy. Taky se snažím udržet si komfortní osobní zónu. Chci víc nechat věci plynout a respektuji jejich zvyklosti.

Indie
Indie | Foto: Renata Drábková

Co konkrétně musíte přenastavit? 

Například nedávám na sobě znát absolutně žádnou nejistotu. Necestuji, když jsem bez energie. Jsem co nejvíc v pohodě, medituji, cvičím, jím zdravě. V Indii si dovolím mnohem víc než tady být tím, kdo skutečně jsem. To mi na tom vyhovuje. Tam se nemusím tolik ohlížet na to, co si bude myslet okolí. Obtížnější je návrat, ten není ohraničen časem. 

Takže máte v plánu se do Indie zase vrátit? 

Určitě. Jednak tam mám naplánované výstavy. Chci pokračovat v malování a tvoření s tamními dětmi. S tím jsem odtamtud taky odjížděla. V Indii cítím, že je to moje země. Moji Indové mi rozumí.

V čem konkrétně jsou Indové jiní než Češi?

V první řadě je to obrovská země s miliardou lidí. Je to země extrémů. Mnoho chudoby i bohatství. My máme odlišný přístup k tomu, co považujeme za čisté a správné. Já se ale snažím většinu věcí vnímat skrze svoji osobní zkušenost než skrze obecnou "pravdu".

Indové jsou také vyhlášení jako řidiči bez pudu sebezáchovy...

Sedím většinou u řidiče. Bojím se cestovat uprostřed. Mám jízdu z první ruky. Teď už někdy měním plán, pokud nemám z autobusu dobrý pocit nebo je plný.

Indie
Indie | Foto: Renata Drábková

Indové věří v posmrtný život. Jejich vnímání smrti bude zřejmě podstatně odlišné od evropského. Váží si vlastně života? 

Myslím si, že ano, ale jinak než my Evropané. Asi hodně záleží i na kastách. Můj německý kamarád mi vyprávěl, že po příjezdu do Bombaje, hned první den cesty, na pláži uviděl mrtvého člověka. Byl zděšen, ale ostatní to neřešili, už mu stejně nešlo pomoci. Věří v posmrtný život, takže i přístup k životu samému je jiný.

Jak reagují místní na evropské ženy? 

Obecně mají Evropany rádi. Já cestuji většinou sama, takže nemám zkušenost s tím, jak reagují, když cestujete ve větší skupině. V Dillí je to jiné, tam žádnou větší pozornost nebudím, ale někde nepotkám cizince několik dnů a tam jsem dost exotická. Mám svoje pravidla a rituály, které předchází problémům. Držím se toho, že oblečení a odstup je nejrychlejším způsobem sdělení.

Takže jste se musela přizpůsobit tamním poměrům?

Procestovala jsem šedesát míst Indie, sever a jih. Každé místo má své a spoustu pravidel mají i posvátná místa, například nejedí maso, vajíčka a rovněž je zakázaný alkohol. Do chrámů i obchodů se odkládají boty.

Cestovala jste sama v zemi, která je spojována s celou řadů útoků na ženy. Nebála jste se? 

Na první cestě jsem nevěděla, čeho se bát. Cestovala jsem sama dvě měsíce. Bála jsem se všeho, ale nejmíň asi znásilnění. Oholila jsem si totiž hlavu. Teď už vím, čeho se vyvarovat a kam necestovat. Nicméně naposledy jsem chtěla tvořit na opuštěné pláži, ale kvůli bezpečnosti jsem od tohoto nápadu upustila. 

Kalkata je jediné město, kde jsou rikši stále ještě tažené lidmi. Život "lidských koní", jak se jim říká, je velmi těžký a dožívají se pouze 49 let. | Video: Jan Šibík
 

Právě se děje

Další zprávy