Praha – "Kamkoli jste vešli, ucítili jste vůni spáleného oleje. Pro jiného by to byl naprostý smrad, ale pro poldováky to byla vůně,“ říká kameraman Roman Rezek, který se podílí na tvorbě nového dokumentu s názvem Industriální příběh Kladna.
Skupina bývalých zaměstnanců Československé televize, amatérských i profesionálních divadelních souborů a hlavně Kladeňanů se spojila, aby dnešní generaci připomněla věhlas tehdejšího největšího producenta oceli.
Tvůrci ale nemají na dokončení filmu dostatek financí, využili proto crowdfoundingového portálu HitHit, prostřednictvím kterého žádají o 70 tisíc korun. Prozatím mají 19 tisíc.
Aktuálně.cz: Huť Poldi si každý spojí s Kladnem. Co znamenal tento podnik pro Českou republiku?
Roman Rezek: Když roku 1889 Karl Wittgenstein Poldovku založil, neměla konkurenci. Ušlechtilá ocel se musela dovážet z Anglie a Německa. Poldi měla desítky obchodních zastoupení po celém světě. V Jižní Americe se jezdilo po kolejnicích z Poldovky. Most v Sydney je snýtovaný poldovskými nýty a používaly se tam i nýtovací nástroje z oceli Poldi TENAX.
Poldi vyráběla zalomené hřídele pro velké parní stroje a dodávala do Mercedesu i leteckého průmyslu. Nejznámější bylo snad Poldi Anticorro. Byla to kvalita. A samozřejmě díky Poldi se rozrostlo i Kladno. Ovlivnila kulturu i vznik dělnického hnutí. A znamenala peníze pro město i stát.
A.cz: Jak v té době vypadalo Kladno? Ani za největšího úspěchu Poldovky to nebyl zrovna bohatý kraj.
Dvacáté století bylo celkem bohaté na události. Dvě světové války a 40 let socialismu. I když hutě jely na plné obrátky, lidé moc příležitostí k bohatnutí neměli. Pracovali v zemědělství a většina z nich nevlastnila ani pole. A najednou měli další možnost výdělku, tedy doly a hutě. Tenkrát se tady tomu prý říkalo Klondajk. Protože se město rozrůstalo velkým tempem.
V tehdejších dobách nemohli lidé najít lepšího zaměstnavatele.
Stěhovaly se sem celé rodiny, ale i jednotliví dělníci. Ti tu potom hledali podnájem. Přesto tu řada věcí chyběla, například školy. Jakmile se některá dostavěla, už kapacitně nestačila. A děti se učily po hospodách. Hospod bylo v Kladně daleko víc a většina z nich byla jiná, než jaké známe dnes. Během rychlé výstavby dělnických domků vznikly jedinečné městské čtvrti. Nebyly příliš vzhledné, ale ty právě charakterizovaly Kladno.
A.cz: Říkáte, že lidé ani kraj nebohatli, přesto byla práce v Poldovce tak prestižní.
Kdo nebyl pouze pomocný dělník, byl na Kladně někdo. Značilo to, že něco umí. Ano, dnes to zní divně. Dělníci ve výrobě museli své práci rozumět a pracovat tvrdě a poctivě. Na kvalitu se vždy kladl velký důraz. A také nesmíme zapomínat na poldinského ducha, což byl jakýsi kodex chování zaměstnanců Poldi. Vedení huti mělo zájem na budování sounáležitosti zaměstnanců s hutí. Výkonné a kvalifikované pracovníky dokázala huť ocenit. V tehdejších dobách nemohli lidé najít lepšího zaměstnavatele.
A.cz: Můžete popsat tehdejší atmosféru huti?
Nemůžu sice popisovat atmosféru před sto lety, tu jsem nepoznal. Ale zkusím popsat pocity předem nic netušícího člověka po návštěvě Poldi v plném provozu.
Všude se musel dávat pozor na provoz dráhy a silničních vozidel. Nebezpečná byla úzkorozchodná dráha přepravující volně ložený žhavý materiál. Dívat jste se museli i nahoru. Jeřáby přepravovaly všechno, co přijelo po kolejích i po silnici, a lana mohla kdykoliv prasknout.
Všude syčící horká pára nebo stlačený vzduch. Procházeli jste po lávce nad válcovací tratí a několik centimetrů pod vámi jezdil žhavý materiál. Kamkoli jste vešli, ucítili jste vůni spáleného oleje. Pro jiného by to byl naprostý smrad, ale pro poldováky to byla vůně. Daly se tam potkat snad všechny možné profese. Vyráběly se i konopné provazy a dřevěné pantofle do sprch. Daly se tam také najít rozsáhlé laboratoře, kde probíhal vývoj nových materiálů.
A.cz: Říkalo se, že dříve půlku pracovní doby lidé odváděli práci fabrice a půlku si dělali na sebe. Co je na tom pravdy?
No tak lidé v nepřetržitých provozech na to neměli čas ani nástroje. Každý zaměstnanec si mohl přes drobný prodej koupit cokoli, co podnik nepotřeboval, za zlomek ceny. Kovový materiál se prodával za cenu šrotu. Já jsem si nechal udělat bojler. Už ho mám 25 let a pořád mu nic není. Takový se nikdy nikde neprodával. Byl to pro zaměstnance přivýdělek a pracovalo se s odpadním materiálem, který by šel do pece. Dá se tak říct, že to nikomu nescházelo.
A.cz: Zastavme se teď chvíli u porevolučního majitele Poldi, Vladimíra Stehlíka. Myslíte si, že by společnost v jiných než českých rukách uspěla?
Faktem je, že poldováci na pana Stehlíka nedají dopustit a vědí, že to s Poldovkou myslel dobře. Možná za to mohou ony pověstné snídaně za korunu, nevím. Poldi mohla uspět v rukou českého, stejně jako i zahraničního majitele.
A.cz: O stejném věhlasu by ale přeci nemohla být řeč. Zeštíhlování by se nevyhnula.
Máte pravdu, dnes zeštíhluje kdekdo. Asi by to nezůstalo v tak obrovském rozměru. Některé výrobny by se osamostatnily a jiné zanikly. Ale ocelárny, které jsou v Německu i jinde v Evropě, také nějakým způsobem fungují, takže nevidím důvod, proč by neběžela i Poldovka. Už by ale nedělala milion tun ročně.
A.cz: Přijde mi, že se z pádu Poldovky Kladno stále nevzpamatovalo. Je to poměrně chudší kraj plný sociálních rozdílů.
Otázka je, jestli někdo kdy chtěl, aby se Kladno vůbec sebralo. Je tu dost patriotů, co tu éru pamatují. Celé generace a rodiny pracovaly v Poldovce, takže když zkrachovala, nastal obrovský problém. Většina Kladeňáků, kteří alespoň tuší, co Poldovka znamenala, jí drží palce, aby se znovu rozjela a poldovská značka přetrvala.
Huť Poldi
- založil ji roku 1889 Karl Wittgenstein
- největší rozmach zaznamenala v první polovině 20. století, kdy dodávala ocel po celém světě
- po roce 1989 podnik upadal a rozdělil se do několika menších společností
- od roku 1999 patří část areálu Poldi firmě Scholz a. s.
Je důležité si uvědomit, že nebýt Poldovky, tak Kladno neexistuje. Celých sto let z ní město dýchá. Kladenský hokej, stadion, příspěvky do sportu, financování mužstev. To vše je pryč, a kdyby po městu teď chtěla něco nazpátek, má smůlu.
Dříve sem jezdili Američané a místo Chrámu sv. Víta obcházeli plot Poldovky. Nedokážu pochopit, že tohohle se Kladno nechytlo. Kdejakou studánku označí za léčivý pramen, aby přitáhlo turisty, a tady máme takový objekt, se kterým nikdo nic nedělá.
A.cz: Nostalgicky vzpomínáte na staré časy, kdy byla práce a jméno Poldi něco znamenalo. Nejsou ale tací, kteří jsou rádi, že skončila éra smogu, alergií a zvýšeného výskytu rakoviny?
Myslíte, že to jsou následky Poldovky? Každá fabrika smrdí. Dnes už jsou nové technologie a platí jiné normy. Nejvíc toho měly na svědomí koksovny, které byly zaplaťbůh zrušené. Jedna věc je ale zátěž pro zaměstnance, kteří jsou s tím v bezprostředním kontaktu, a něco jiného to znamená pro obyvatelstvo. Nepatřím k těm, co si myslí, že by Poldi dnes byla ekologickou a zdravotní zátěží.
A.cz: Nedávno se tu řešil problém, kdy si lidé postavili domy na haldách odpadu z Poldovky, ze kterých se odpařoval radon.
Ano, to je částečně pravda. Jednalo se o domy postavené v blízkosti hořící haldy dolu Barre. To je stejné jako s mobilními telefony. Dříve se říkalo, že je z nich možné dostat rakovinu. Vždy se objeví tvrzení, které není ničím podložené. Na rakovinu horních cest dýchacích umírá také řada lidí v místech, kde se roky předtím vůbec nic nedělo.
Horší je to v případě plánované výstavby rodinných domů přímo v areálu Poldi. Jsou to lukrativní pozemky, problém ale je, že je tu určitá míra kontaminace a v některých místech i hluboké podzemí, do kterého dříve zasahovaly technologie. Stavět v takovém místě rodinné domy je nesmysl.
A.cz: Jste optimistický, co se týká budoucnosti Kladna? Zvedá se z dob, kdy hutě padly?
Ne, posledních pětadvacet let jen přežívá. Myslím, že by Kladno mělo převzít část starostí Poldovky a tím pomoci i samo sobě. Ještě tak 50 let a ono dospěje k tomu, že v případě Poldi nejde jen o zátěž, ale i o dědictví.
A.cz: Váš film je určen hlavně kladenským občanům a pamětníkům. Myslíte, že zaujme i lidi z jiných koutů republiky?
Ve své neskromnosti v to doufám. Měli jsme v Čechách spoustu firem a díky privatizačním a mocenským hrátkám to skončilo zdevastovaným objektem a nezaměstnaností. Použiju slova svého spolupracovníka Jiřího Hrušky: "Měli jsme mnoho významných firem, které měly světu co říci. A měli bychom s trochou nostalgie, ale s hrdostí, se dívat na to, o co jsme přišli, a snažit se do budoucna znovu se alespoň přiblížit k úrovni našich předků“. A k tomu by měl přispět náš film.
