Historik: Léčba homosexuality byla československá specialita

Petra Jansová Petra Jansová
11. 8. 2014 10:00
Rozhovor s historikem Janem Seidlem o emancipaci českých homosexuálů, jejich roli za první republiky a tom, jak hrozba AIDS pomohla zlepšit jejich postavení ve společnosti.
fotografie z knihy Teplá Praha
fotografie z knihy Teplá Praha | Foto: Teplá Praha

Rozhovor - Historik Jan Seidl se už několik let zabývá postavením homosexuálů v české společnosti. Před dvěma lety vyšla jeho první monografie, na níž spolupracoval s Lukášem Nozarem a Janem Wintrem, Od žaláře k oltáři s podtitulem Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti.  

PhDr. Jan Seidl, Ph.D., historik a překladatel.
Autor fotografie: archiv Jana Seidla

PhDr. Jan Seidl, Ph.D., historik a překladatel.

Vystudoval historii a francouzštinu na Masarykově univerzitě a antropologii na Univerzitě Karlově. 

Zabývá se dlouhodobě dějinami homosexuality v českém kontextu, v roce 2012 vydal knihu Od žaláře k oltáři: Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti.

V roce 2013 spoluzakládal Společnost pro queer paměť.

Na letošním Prague Pride bude pokřtěna jeho nová kniha Teplá Praha, ojedinělý průvodce, který umožní pohlédnout na některá místa v pražských čtvrtích jinýma očima.

Aktuálně.cz: Co vás vedlo k tomu, napsat knihu o homosexuální Praze?

Jan Seidl: Působím v neziskové organizaci pro queer paměť, kde mimo jiné sbíráme a zaznamenáváme životní příběhy starších gayů a lesbických žen. Snažíme se jejich vzpomínky z minulých dob zdokumentovat a zachránit před zapomněním, protože jejich situace, dejme tomu před padesáti lety, se velmi lišila od té dnešní. Kolektivní paměť starší teplé generace vnímáme jako specifické nehmotné kulturní dědictví.

A.cz: Současnost jste tedy nezmapovali záměrně?

Nejstarší příběh uvedený v Teplé Praze pochází z roku 1380, nejmladší hesla se vážou k roku 2000. Po sametové revoluci v roce 1989 začala místa v Praze, kde se mohli gayové a lesby scházet, růst jako houby po dešti. Nebylo v lidských silách je podchytit všechny, chronologický záběr knihy jsme tedy ukončili v roce 2000, aby byl výběr z této doby alespoň trochu reprezentativní.

A.cz: Jaký příběh vás nejvíce zasáhl?

Uvedl bych dva. Jeden se stal roku 1902, kdy byl u hradčanských hradeb zavražděn muž, zřejmě bezprostředně po intimním styku s jiným mužem. Po týdnu policejního pátrání, které probíhalo téměř v přímém přenosu tehdejších novin, se ukázalo, že byl zavražděn třemi vojáky, kteří si přivydělávali prostitucí a krádežemi. Zajímavé na tom je, jak se tehdy tento případ stal mediálně atraktivním.

Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat postava Jany Mattuschové, vzdělané a emancipované dívky, která na počátku 30. let byla jistou dobu organizačním mozkem českého hnutí sexuálních menšin, významně se například zasloužila o vydávání tehdejšího homosexuálního časopisu Nový hlas. Zemřela ve velmi vysokém věku v roce 2000, a někteří lidé by ji tedy ještě mohli pamatovat.

A.cz: To ukazuje, jak byla první republika v ohledu homosexuálů velmi otevřená.

V Československu se za první republiky nepodařilo dosáhnout odtrestnění homosexuálních styků, což byl hlavní požadavek toho hnutí. Na druhou stranu šlo o demokratický stát, který asi nemohl úplně snadno zakázat vydávání časopisu. Maximálně do něho někdy zasáhli cenzoři a byl třeba vymazán seznamovací inzerát. Své intimní kontakty tedy lidé museli tajit, ale aspoň měli možnost se o homosexuální zkušenosti veřejně vyslovovat, což pak za druhé světové války a několik desetiletí po ní nebylo možné.

A.cz: Jak to bylo s postavením gayů a leseb v té době v jiných evropských státech? Co například konzervativní katolické Polsko?

Paradoxně například právě Polsko zrušilo trestání homosexuálních styků už mezi válkami, stejně jako Dánsko. Mnohem dříve, vlastně už za dob Napoleona či krátce po něm, k tomu přistoupily některé západoevropské země – Francie, Belgie, Nizozemsko, Španělsko. Za Lenina k tomu došlo v evropských republikách Sovětského svazu, kde ale trestnost opět zavedl Stalin. V Německu do nástupu Hitlera bylo velmi silné hnutí, které požadovalo dekriminalizaci. To bylo zároveň silnou inspirací pro to československé. U nás nakonec k dekriminalizaci došlo až v roce 1961.

A.cz: Byli jsme tedy jedni z posledních?

Spíš jsme byli tak uprostřed, například v západním Německu se to podařilo v roce 1969, ve východním v roce 1968. V Rakousku v roce 1971, v Anglii 1967, ve Skotsku 1981. Musíme si ale uvědomit, že je velký rozdíl mezi tím, co je napsáno v trestním zákoně, a jak se na gaye a lesby dívá společnost.

A.cz: Jak v tomto ohledu vnímáte československou společnost?

V Československu ani po roce 1961 neměli zdaleka na růžích ustláno. Tím spíše, že komunistický režim to odtrestnění nemyslel zas tak úplně vážně a počítal s tím, že "náprava pachatelů" bude napříště věcí společenských organizací. A skutečně je doloženo, že řadě homosexuálů se tehdy například ROH cpalo do života, některé donutilo přihlásit se k lékařským pokusům o "léčení" homosexuality, což byla v 50. letech taková československá specialita. Dá se říci, že až do konce 80. let se o homosexualitě veřejně nehovořilo, natož aby se o tématu mohli veřejně vyslovit ti, kterých se to týkalo. Pokud o ní média referovala, tak v rámci černé kroniky. Průlom přinesl až virus HIV.

A.cz: Jak?

Jejich existence přestala být tabuizovanou záležitostí. Homosexuální subkultura v souvislosti s AIDS se dostala otevřeně do médií, těsně před revolucí dokonce vyšel obsáhlý materiál i v Rudém právu. Začaly se objevovat názory, že tahle menšina nemůže být pořád postavena na vedlejší kolej, vydaná šikaně policie a vyděračů, a její příslušníci víceméně nuceni svou identitu tajit. Dobový argument byl takový, že když už pro nic jiného, tak proto, že prostřednictvím bisexuálních lidí se virus může rychle rozšířit dál do společnosti.

A.cz: Takže paradoxně hrozba AIDS pomohla nahlížení na homosexuály.

Myslím, že ano. Nastala tehdy situace, kdy bylo i v zájmu většiny, aby se tato menšina zorganizovala, upevnila svou identitu a naplnila ji pozitivním obsahem. Ostatně, podpora párového života a věrnosti mezi gayi byla na přelomu 80. a 90. let hlavním argumentem, když začali tehdejší aktivisté bojovat za uzákonění registrovaného partnerství.

A.cz: A jak vnímají homosexuálové svoji situaci teď?

Podle mého názoru společnost za posledních 25 let ušla obrovský kus cesty. V globálním pohledu je situace bezesporu nesrovnatelně lepší než v době revoluce. Velmi ale záleží na tom, v jakém sociálním okruhu konkrétní člověk žije. Dospívající gayové a lesby mohou třeba zjistit, že jejich bezprostřední okolí ve třídě nijak otevřené není. Podobně může být situace složitější pro lidi na venkově. I když bych si přál, abych mohl přispět lepší radou, tak musím poradit toto: pokud se to už nedá vydržet, tak jakmile to bude jen trochu možné, přesídlete do Prahy, Brna, Ostravy - kam to máte nejblíže. Ve větším městě to půjde.  

A.cz: Co zlepšilo postavení homosexuálů v české společnosti?

Určitě porevoluční hnutí kolem Jiřího Hromady a jeho spolupracovníků, které tlačilo tohle téma do médií v pozitivních souvislostech, na tom mělo markantní podíl, stejně jako pozdější Gay a lesbická liga a dnes PROUD. Za další je v tomto ohledu jistě velmi důležitá i generační obměna společnosti. Zároveň v poslední době čím dál víc známých lidí nemá problém otevřeně říct: jsem lesba, jsem gay. A obecně, dělicí linie mezi hetero a homo už není tak důležitá.

A.cz: Neustále používáte pojmy subkultura nebo komunita. Měla jsem pocit, že homosexuálům jde o to, aby byli bráni jako součást společnosti, a ne jako něco jiného, rozdílného.

Jsem historik a většinou se zabývám obdobími, kdy tato dělicí linie byla tím hlavním, co teplý člověk v životě vnímal. Jak ale říkám, její význam postupně slábne, stejně jako význam jiných hranic, které kdysi rozdělovaly lidi velmi podstatně. Koho dnes v české společnosti zajímá, kdo je katolík a kdo evangelík? Přesto je ale jasné, že v některých kontextech ta dělicí linie přetrvává a nikdy nezmizí: otázkou jenom je, jaký význam těm kontextům přisoudíme pro celkový názor na druhého člověka. Teplá komunita se samozřejmě od ostatních odlišuje tím, že tíhne k tomu, navazovat citové vazby mezi sebou, a vedle toho jsou tu některé specifické kulturní vzorce. Osobně se tedy slovům jako komunita či společenství vůbec nebráním.

A.cz: Jaké kulturní vzorce máte na mysli?

Znalost a využívání určitých tradovaných komunitních kódů, které jsou nebo v minulosti byly chápány právě jen v rámci teplého společenství. Jako například se vědělo, že pravá strana Václavského náměstí při pohledu od Muzea dolů je teplá strana. Je to příklad takzvané holandy, tedy nepsaného centra potkávání a poznávání homosexuálů ve veřejném prostoru. Když se tam člověk na někoho podíval o vteřinu déle a on pohled opětoval, bylo jasno.

Dále sem patřila oblíbená, dá se říci dokonce "kanonická" literatura, v případě gayů třeba Oscar Wilde nebo Julius Zeyer, v případě leseb Studna osamění Radclyffe Hallové, kdy jsou doloženy případy z minulosti, že mezi lidmi přeskočila jiskra pochopení poté, co navzájem spatřili své knihovny. Dnes jsou mimochodem kultovní Chlípnice od Michala Witkowského. Jinak ale v dnešní době tyto komunitní kulturní vzorce fungují hlavně v podobě citlivosti ke specifickému humoru: různé vtipy, hovorové výrazy, hlášky z filmů, často navázané na dnešní nebo někdy i dost včerejší "kanonické" kulturní obsahy. Tady by někdy asi outsider nepochopil, co na tom někomu přijde vtipného.

A.cz: Prozradíte nějaké?

Mám třeba kamarády, kteří k různým životním situacím dovedou z rukávu vysypat citáty z písní Hany Zagorové, Heleny Vondráčkové nebo Marty Kubišové. Přijeli jsme například na lyžích v Jizerských horách k jednomu rozcestí, oni se podívali na ukazatel a spustili: "Kámen z hory Olivetské bude pršet v zlobě světské..."  A my ostatní, protože jsme jejich repertoár už znali a zároveň jsme měli trochu představu, kudy náš výlet povede, jsme přesně věděli, co se na tom ukazateli dočetli.

Podobně funguje třeba Troškova trilogie Slunce, seno: parta gayů jela na víkend na chatu, ráno pili na terase kafe, když vtom se jeden vyklonil z okna, začal lít z PET lahve vodu ven na trávu a broukat přitom takovou tu melodii, kterou tam zpívala Jiřina Jirásková... a všichni hned měli lepší náladu a jakýsi pocit sounáležitosti. Můj kolega, historik umění Ladislav Zikmund-Lender, který do průvodce přispěl řadou zajímavých hesel, ukazuje, že ve veřejném prostoru Prahy existují  sochy oblíbené mezi gayi, kteří k nim vyvinuli různé žertovné homoerotické reinterpretace. Tak to jsou ty komunitní kulturní kódy.

A.cz: Fungují tyto kódy i při seznamování?

To je právě oblast, kde fungovaly hlavně v minulosti. Dnes už zde v podstatě nejsou potřeba, protože málokterý gay nebo lesba se dnes s partnerem nebo partnerkou seznámí náhodou na ulici, protože z nějakého specifického pohybu nebo signálu vytuší, že je na tom stejně. Dřív bylo toto všechno nesmírně důležité, takhle se se svým pozdějším životním partnerem seznámil v 50. letech například Eduard Cupák. Dnes ale vstoupily i do seznamování homosexuálních párů různé online platformy. A právě tato zásadní proměna žité zkušenosti je silným důvodem, aby byla paměť starších generací systematicky uchovávána.

A.cz: Před nedávnem provedený průzkum serverem GayCities.com označil rakouskou Vídeň jako nejoblíbenější turistickou destinaci homosexuálních párů. Jak v tomto ohledu vidíte Prahu vy?

Myslím, že jich je tady spousta. Když přijdete do gay klubu, zjistíte, že značná část přítomných je z ciziny. Je to zřejmé i ze sociálních sítí. Dokonce nás oslovila jedna pražská cestovní agentura, která ve spolupráci s námi připravila historickou vycházku v cizích jazycích s názvem Prague Queer Heritage Tour. První se uskuteční na Prague Pride. Do budoucna plánujeme otevřít v Praze také malé muzeum queer paměti a myslím, že i tam zahraniční turisté zavítají.

 

Právě se děje

Další zprávy