Praha – Hana Zagorová vydává po sedmi letech desku s novými písničkami. Za svou kariéru jich nahrála už přes 850 a prodala přes deset milionů desek. Díky tomu se může pochlubit přívlastkem "nejprodávanější česká zpěvačka".
Koncem června zároveň uplynulo již 25 let od zveřejnění petice Několik vět, kterou Zagorová v roce 1989 podepsala a kvůli které ji vyslýchala několik hodin StB.
Aktuálně.cz: V roce 1989 jste podepsala petici Několik vět a ještě ten den to ohlásila rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Jak jste se dozvěděla, že je ta informace venku?
Hana Zagorová: Ráno asi v sedm hodin mi zavolala kamarádka a ptala se, jestli je to pravda.
A.cz: Původně se ale mělo čekat, až těch podpisů bude víc, že?
V divadle Sklep, kde jsem to podepsala, mi říkali, že se to zveřejní, až bude více podpisů. Že by to mělo být tak do 14 dnů, ale ven ta informace vyšla ještě tu noc.
A.cz: Překvapilo vás, že vás vyzvali k podpisu?
Ani ne. Četl jste tu petici? Ten text byl o lidských právech a opravdu tam nebylo nic, co byste nemohl podepsat.
Hlavní body Několika vět
- Propustit politické vězně
- Zajistit svobodu shromažďování
- Nepronásledovat nezávislé iniciativy
- Ukončit cenzuru
- Neomezovat věřící
- Umožnit diskusi o životním prostředí
- Umožnit svobodnou výměnu názorů o 50. letech, srpnu 1968 a normalizaci
A.cz: Domýšlela jste důsledky, které to nakonec přineslo?
Bylo jasné, že je to hořlavina, ale nemyslela jsem, že by to šlo tak rychle a razantně. Říkala jsem si, že určitě nebudu pochválená. Ale že to přinese zákaz z hodiny na hodinu, to mě překvapilo.
A.cz: Skončila pro vás televize a koncertování. Co jste dělala?
Přemýšlela jsem, co budu dělat. Bylo to zajímavé i směrem ke kamarádům. Byla jsem překvapená lidmi, kteří se ozývali i kteří se už neozývali. Absolutně mi přestal doma zvonit telefon a rušily se nasmlouvané závazky. Ne protože jsem nežádoucí, ale protože se změnila koncepce. Nikdo neměl odvahu říct mi pravdu do očí.
Asi nejnepříjemnější byla štvanice, která se okamžitě strhla. Chtěli, abych to odvolala, a byla jsem pět hodin na výslechu na policejní stanici v Bartolomějské ulici.
A.cz: Uvažovala jste o tom, že byste ten podpis vzala zpět?
Nikdy. Ani vteřinu. Natolik si sama sebe vážím. To bych neudělala.
A.cz: Potkala jste se v té době třeba s Martou Kubišovou?
My jsme se neznaly. Já jsem Martu viděla jedinkrát, když jsem najednou skončila pátá ve Zlatém slavíku a pozvali mě do televize. To bylo zároveň jejím posledním natáčením. Byly jsme tam sice představeny, ale řekly jsme si jen dobrý den a jinak jsme se neznaly.
A.cz: Jak jste trávila dny bez práce a co jste tehdy vlastně dělala?
V podstatě nic zásadního. Psala jsem si nějaké básničky. Přemýšlela jsem, jestli budu psát scénáře pod pseudonymem. Ale vlastně kolem toho bylo tolik nepříjemných starostí a událostí, že to strašně rychle uběhlo.
A.cz: Byl někdo, kdo vás v té době opravdu podržel?
Přátelé. Já jsem dokonce v té době vycestovala. Pamatuji, že jsme vyjeli do Itálie, a to byla doba, kdy se vždy musel vymyslet nějaký záměr, abyste získal výjezdní doložku a mohl vycestovat. Tehdy jsme jeli doprovázet sportovce, fotbalisty, kteří tam, myslím, vůbec nejeli. Ale když jsme se vraceli zpátky a na Rozvadově jsme trčeli v autobuse hodně dlouho, tak si pamatuju, jak Karel Vágner říkal: "Píseň, kdyby tě náhodou nepustili zpátky, tak já ti teď slibuju, že tě sem dostanu." To bylo hrozně zvláštní. Já si vůbec neuvědomovala, že to může být tak vážné. (směje se)
A.cz: Byl sice už rok 1989, ale nenapadlo vás zůstat na Západě?
Ne, vůbec. Já bych nechtěla žít venku.
A.cz: Ve své autobiografii Dřív, než to zapomenu… vzpomínáte na dobu, kdy jste přebírala nějakého šestého, sedmého Zlatého slavíka a cítila jste se unavená. Už jste nechtěla vyhrávat…
Unavená jsem byla šíleně. Ono je snadnější něčeho dosáhnout, než si to pak udržet. A já nesnáším, když je práce "upocená". Tím nemyslím, že člověk hodně pracuje, ale úplně něco jiného. A právě takový pocit jsem začala získávat. Nebylo mi to příjemné. Své povolání zbožňuju a najednou jsem měla pocit, že už to není stejné, jako to bylo dřív. Moje práce mě jinak vždy těšila, a kdyby tomu tak nebylo, tak ji nemůžu dělat. Hrozně jsem se bála toho, že přichází okamžik, kdy mám říct, že mám odzpívané všechny písničky a už nemám žádnou motivaci pokračovat.
A.cz: Tu pauzu jste si dala až na začátku 90. let, kdy jste se na skoro pět let úplně odmlčela. Kdy vám začalo zpívání chybět?
Asi po takových dvou letech se mi začalo stýskat po lidech, po písničkách, po vystupování, po té energii, co vydáváte z pódia a která se vám vrací zpátky. Potlesk je silná droga. Když jsem se vracela, trošku jsem se bála. Byla jsem však tolik nabitá, tak moc jsem se chtěla vrátit, že jsem si říkala, že ta odezva nemůže dopadnout špatně. Lidi cítí, jak to myslíte a co jim dáváte. Bylo to úžasné.
A.cz: Není to tak dávno, co Marie Rottrová oznámila comeback. Asi vás to příliš nepřekvapilo.
Vůbec. Když oznámila, že končí, byly jsme spolu na večeři a hned jsem jí říkala, že jí dávám dva roky, že se jí bude stýskat a začne zpívat. (směje se)
A.cz: Nedávno v televizi běželo pokračování seriálu Sanitka a autoři opět použili do titulků skladbu Můj čas, kterou jste nazpívala se Standou Hložkem a Petrem Kotvaldem. Vím, že k té písničce jste neměla úplně kladný vztah…
Teď už to neplatí. Dřív jsem ji neměla ráda. Něco mi na ní vadilo. Možná to slovo "příteli" a ani nevím proč. Nezpívala jsem ji moc ráda, ale to už neplatí. Teď ji mám ve směsi hitů a zpívám ji na každém koncertě.
A.cz: A udělalo vám radost, že tu písničku v seriálu nechali?
Pokud mám správné informace, tak se ta písnička zkoušela nahrát i jiným týmem a jinými zpěváky. Ale myslím, že by to byla chyba. Tu naši verzi mají lidi tak moc spojenou s tím seriálem, že by je inovace vyrušila, i kdyby to někdo nazpíval stokrát lépe. A myslím, že si to uvědomili i tvůrci. A těší mě to.
A.cz: Po sedmi letech jste vydala desku s novými písničkami. Je to vaše již dvacáté řadové album. V čem je jiné?
Pořád je to Zagorová. Možná je trochu melancholičtější, trochu vážnější, ale určitě bych neřekla, že je smutné. Je na něm dvanáct pěkných písniček.
A.cz: Napsala jste si poměrně dost textů a vůbec mám dojem, že vám hodně záleží, co zpíváte. Texty koho jiného vás oslovují?
Okamžitě mě napadá Richard Krajčo. Jeho texty jsou mého gusta. Kdysi bych určitě řekla na prvním místě Pavla Žáka. Nádherné texty psali Zdeněk Borovec a Jiří Štaidl. Složitější, ale přenádherné texty píše Michal Horáček.
A.cz: Na vaše koncerty nyní chodí hodně mladých lidí. Přemýšlela jste nad tím, čím to je?
Opravdu nevím a nevím, odkud znají texty písniček. Jde hlavně o vánoční koncerty v Lucerně. Jakmile začne druhá půlka, lidé seshora z "bidýlka" seběhnou dolů před pódium. Zakryjí výhled sedícím lidem z předních řad. (směje se) Mají tak rozzářené oči. Je to úžasné. A všichni ty písničky umí a všichni si je zpívají. Je to nádherný pocit. Vážně nevím, kde se je naučili.
A.cz: Tak jste historicky nejprodávanější zpěvačkou u nás, možná to znají z desek svých rodičů.
To jsou ale ještě mladší ročníky. Mluvím o posluchačích, kteří v té době ještě nebyli na světě. Jsou úžasní.
A.cz: Řadu let na koncertech hrajete velmi podobný repertoár, a když do programu zařadíte jednu, dvě novinky, sklidí to obrovský úspěch. Nepřemýšlela jste o radikální změně ve výběru písní pro živé vystupování?
Přemýšlela a také jsem to zkusila, ale lidé pak stejně chtějí všechny ty Nápady a Rybičky. Musela jsem hodně přidávat právě ty písničky, které jsem vynechala. Nechala jsem si dokonce udělat seznam písniček, které lidé chtějí slyšet, a tím se potvrdil i ten můj výběr. Samozřejmě vždy se najde nějaký jedinec, který by chtěl nějakou speciální písničku, kterou si občas už ani nepamatuji, že jsem nazpívala. Ale to je při těch mých osmi stovkách písniček asi normální.
A.cz: Vždy jste měla silný fanklub…
Ten už ale nefunguje. Existuje jeho torzo, ale to jsou přátelé, se kterými se občas vídám. I lidé, kteří jsou o generaci mladší, jsou poměrně staří. Mají své děti a své "problémy". Už to nefunguje jako fanklub, který měl svůj časopis a setkával se několikrát do roka.
A.cz: Lidé vám stávali pravidelně před domem…
Kdyby před domem. Až nahoru do pátého patra seděli na schodech tak hustě, že se nedalo moc ani procházet.
A.cz: Jak na to reagovali sousedé?
Dodnes se divím, že reagovali tak klidně. Nikdo nikdy nenapsal žádnou petici "Pryč se Zagorovou z baráku". Paní správcová Málcová nebo později její syn museli často měnit zámek u vchodových dveří, ale pak se na to vykašlali, protože stejně do něj někdo vždy strčil zápalku. Zdi po celém baráku byly popsány vzkazy, telefonními čísly tak vysoko, že vlastně nechápu, jak se tam dostali. Asi si museli sedět na ramenou. Bylo to ale moc krásné. Škoda že jsem si to tenkrát nefotila, že jsem nebyla takový "samožer". (směje se)
