Rozhovor - "Terezín, Mauthausen, Buchenwald, Osvětim... jména nacistických koncentračních táborů zná každý a muzea vybudovaná na jejich místě ročně navštěvují statisíce lidí. Pečora, Kolyma, Norilsk, Jermakovo... jména sovětských táborů jsou naopak známá mnohem méně," vysvětluje Štěpán Černoušek. Cílem sdružení Gulag.cz, jehož je předsedou, je zvýšit povědomí o pracovních táborech v bývalém Sovětském svazu.
Během šestiletého bádání třikrát navštívil se svým týmem Sibiř, kde zdokumentovali 17 opuštěných lágrů. Z fotografií a nasbíraných informací chtějí vytvořit online muzeum gulagu.
Na crowdfundingovém portálu Hithit vybírají 440 tisíc korun na realizaci projektu, který nemá ve světě obdoby. "Náš projekt je v tomto ohledu skutečně unikátní. Pracujeme s reálnými daty, která jsme získali na konkrétních místech původních táborů," vysvětluje Černoušek v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Jak na vás zapůsobila místa, kde trpělo a umíralo tolik lidí?
Štěpán Černoušek: Samozřejmě se tam člověk necítí úplně dobře, občas mě dohánějí i pochybnosti o tom, zda má vůbec smysl na taková divná místa jezdit. Ale Osvětim či Buchenwald taky navštěvují stovky tisíc lidí. Většinou ale přepneme do pracovního módu, měříme, zakreslujeme, hledáme, prosekáváme se k táborům, je to celé fyzicky vlastně dost vyčerpávající, takže celá ta šílená atmosféra těch míst mě většinou dožene až po návratu z expedice, kdy z toho všeho pravidelně onemocním.
A.cz: Vraťme se teď o pár let zpátky. Proč jste začali podnikat výpravy za stalinskými lágry?
Zpočátku šlo jen o zvědavost. Vydat se do těchto končin mě napadlo, když jsem si oblasti prohlížel díky aplikaci Google Earth a hledal zbytky transpolární železnice Salechard–Igarka, která měla spojit řeky Ob a Jenisej a stavěli ji vězňové gulagů v letech 1947 až 1953. Kolem ní jsem v několika kilometrových intervalech viděl shluky budov. Bylo jasné, že jde o stalinské lágry. Kromě několika obecných zmínek na internetu jsem o nich nikde nenašel žádné informace. Říkal jsem si, že se tam budu muset vypravit sám.
A.cz: Projekt online muzea Gulag.cz tak vlastně vznikl na základě zvědavosti.
Přesně tak. I když už při první návštěvě gulagu jsem tušil, že jde o téma, které by se mělo zpracovat hlouběji. Jen jsem nevěděl, jak s ním naložit. Až během dalších výprav se to vykrystalizovalo do myšlenky zmapovat všechno důkladně a umožnit potenciálním zájemcům virtuální prohlídku.
A.cz: Kolik lágrů jste navštívili?
Navštívili jsme jich celkem sedmnáct, v různém stádiu rozkladu. Řadu z nich máme pečlivě zdokumentovanou, včetně zaměření a nafocení metodou panoramatických fotografií. Máme všechny potřebné poklady proto, abychom mohli na základě současné virtuální prohlídky na Gulag.cz vybudovat velké online muzeum. Vyžádá si to ještě hodně času a prostředků.
A.cz: Existuje podobný projekt jinde ve světě?
Pouze v USA. Jde o jakési muzeum komunismu, kde si můžete gulagem projít. Ale nejde o skutečné autentické modely. Náš projekt je v tomto ohledu skutečně unikátní. Pracujeme s reálnými daty, která jsme získali na konkrétních místech původních táborů. V Rusku pak existuje virtuální muzeum gulagu, které vytváří petrohradský Memorial, ale to je spíš soubor informací o jednotlivých muzeích v regionech, která se tématu sovětských represí v nějaké míře věnují.
A.cz: Jak na vaše výpravy reagují místní Rusové?
V reálu jde o tak málo obydlené oblasti, že tam málokdy na někoho narazíte. Když ale řeknete, že jedete kempovat nebo na rybolov, chápou. V případě návštěvy bývalých lágrů už tak moc ne. V globále to lidé v Rusku moc nechápou, ale existují tam i jednotlivci, kteří si uvědomují, jak moc je důležité postavit se k této části historie kriticky. Obecně je ale pohled na tuto problematiku v celém Rusku i regionech poněkud zploštělý.
A.cz: V jakém smyslu?
Vesměs převažuje názor, který říká, že tu represe byly, ale přišly a odešly jako živelná pohroma. Bez souvislostí s děním v ostatních regionech a celkovou situací v tehdejším SSSR. Zkrátka v Rusku neexistuje celospolečenský konsenzus o tom, že jde o část historie, za kterou by měly být všichni odpovědní. Gulag sice není tématem, které je zakázané, ale téměř nikoho nezajímá. Problémem navíc je, že se ruská administrativa v poslední době snaží o přepsání a zlehčení této historické kapitoly.
A.cz: Jak to myslíte?
Například v muzeu Perm-36, které před rokem nestandardním způsobem od původních zřizovatelů převzala administrativa tamního kraje, byla zrušena expozice o disidentech, ruských i ukrajinských, kteří v této původní věznici byli vězněni ještě v 80. letech. Nyní jsou všichni nazýváni kriminálníky. V celostátní televizi bylo navíc očerňované jako muzeum banderovců placené z USA. Přiznání obludného státního teroru je zkrátka v protikladu se současnou ruskou rétorikou, která Sovětský svaz spíše oslavuje.
Nyní se Perm-36 mění na muzeum vězeňství, z něhož zmizely zmínky o vězněných disidentech, o stalinismu a začíná se tam oslavovat práce dozorců. Umíte si představit, že by v Osvětimi vznikla výstava oslavující esesácké stráže?
A.cz: Neumím. Něco podobného se tam děje?
Přesně tak. A vzhledem k tomu, že to bylo jediné muzeum zbudované z bývalého tábora, bude výklad minulosti v tomto muzeu určující i pro celou ruskou společnost. Musíme proto co nejvíc podporovat ty lidi, kteří ještě odolávají šílenému tlaku a jsou schopni kritického pohledu na minulost a na téma gulagu nesmíme zapomínat už jen kvůli samotnému Rusku. Doufám, že to ruská společnost ve své většině jednou ocení.
A.cz: Jak to tam teď vypadá? Podlehly lágry drancování?
Ty, které nejsou v bezprostřední blízkosti měst a vesnic, zůstaly tak, jak je opustili vězňové. Z těch, které jsou přístupnější, postupně mizí jejich vybavení, místní lidé je rozřezávají na prkna, zachované dokumenty a dopisy vězňů používají na podpal, viděl jsem i kotle z táborové jídelny, které na břehu Jeniseje slouží jednomu rybáři jako květináče.
A.cz: Místní nemají z těchto míst ani trochu respekt?
Jak kdo. Někteří například věří, že uvnitř lágrů sídlí zlý duch nebo že tam po nocích běhají čerti. Šamanismus je tam poměrně rozšířen, hlavně mezi původními sibiřskými národy, které tam žijí – Něnci, Evenky, Selkupy. A trochu ovlivnil i mě. Ze zásady jsme nikdy nespali v barácích uvnitř lágru, ale vždy mimo ve stanu. I když se ty prostory proto přímo nabízely a někteří lovci to tak dělají.
A.cz: Na webu jste spustili kampaň, kterou hodláte financovat vznik online muzea. Jaké máte ohlasy?
Úžasné. Za necelé tři týdny se nám podařilo shromáždit polovinu cílové částky (k dnešnímu dni přispělo 364 lidí necelých 300 tisíc, pozn. red.). Díky kampani se také ozvala řada lidí, jejichž příbuzní si prošli peklem gulagu - represe v SSSR se dotkly až 25 tisíc československých občanů - a díky nim získáváme stále nové poznatky o této temné kapitole našich dějin. Ozývají se i lidé ze zahraničí.
A.cz: Zájem lidí je tak trochu odpovědí na to, zda to několikaroční bádání mělo smysl, nemyslíte?
Překvapivě je to dost osobní a emotivní. Prožívám každou stokorunu, kterou nám lidé pošlou, a opravdu si toho moc vážím. Je to vlastně takové potvrzení, že všechna ta práce měla smysl. Původně jsme měli poměrně obavy, zda crowdfundingová akce někoho vůbec osloví, když to je tak těžké téma, žádná zábava jako většina projektů, které se tímto způsobem ucházejí o podporu veřejnosti. Ovšem ještě nejsme zdaleka u konce, ještě máme dva týdny před sebou, tak doufáme, že se nám podaří oslovit i další zájemce, kteří náš projekt podpoří.
A.cz: Jezdit na Sibiř a mapovat gulagy není úplně běžný koníček. K Rusku máte blízko, studoval jste rusistiku. Co vás k této zemi tak přitahovalo?
Je to jiný svět, nesmírně rozmanitý. Svou kulturou, rozlohou, pestrostí. Rusko, to nejsou jen Rusové, ale i téměř 200 dalších národů, každý se svou vlastní kulturou a jazykem. Máte tam budhisty, muslimy i původní šamanistické kultury. A to všechno se vzájemně ovlivňuje, mísí a vytváří neuvěřitelně pestrý a zajímavý mix, jehož rozmanitost si u nás v Evropě málokdo uvědomuje. Miluju Kavkaz i Sibiř, setkávání s lidmi ve vlaku či kdesi v tajze. To prostě nikde jinde nezažijete. Ta země má opravdu co nabídnout, jen bohužel v poslední době opět exportuje jen to nejhorší ze svých imperiálních základů a odmítá si přiznat své nedostatky. Přesto přese všechno, co se teď v Rusku děje, mám ale tuto zemi rád, ne všichni sdílí názor Vladimira Putina, pořád tam jsou skupiny lidí, s nimiž je nutné udržovat kontakty a nezapomínat na ně.
A.cz: A jak vnímáte současnou ruskou politiku?
Z ní mám opravdu velké obavy. Vladimir Putin umně a dlouhodobě hrál na ty nejtemnější noty ruské duše, vyvolal na povrch ruský pocit méněcennosti a s ním teď ohrožuje okolní svět. Zadupal do země tendence vyrovnat se s vlastní totalitní minulostí, kterou naopak nyní začal otevřeně adorovat, aby získal podporu pro svou dobyvačnou politiku. Bojím se, že možnost uzdravení ruské společnosti se opět odkládá o mnoho let. Přitom tam v posledních letech bylo spoustu pozitivních trendů, lidé pomalu měnili pohled na svět i na vlastní minulost. Je mi z toho šíleně smutno.
