Czech Press Photo míří do svého 24. ročníku. Slyšel jsem, že letos chystáte dokonce dvě výstavy?
Ano, to je pravda. Jedna bude od 20. listopadu tradičně na Staroměstské radnici, kde se budou také slavnostně vyhlašovat výsledky letošního ročníku. V polovině prosince pak zahájíme výstavu The Best of Czech Press Photo v pražském Karolinu. Bude to taková předzvěst jubilejního 25. ročníku, na který se už opravdu hodně připravujeme. Doufám, že celé centrum Prahy bude v té době žít Czech Press Photem. Chceme, aby o něm bylo hodně slyšet, protože si to fotožurnalistika zaslouží.
Kdy končí přihlašování fotografií do soutěže?
Začalo 1. září a uzávěrka je 30. září o půlnoci. Chtěla bych apelovat na fotografy, aby své snímky posílali dříve, než toho třicátého. V ten poslední den je to vždycky ohromný nápor a stává se, že to pak někteří jen obtížně stíhají.
V čem vy sama jako ředitelka vidíte důležitost soutěže Czech Press Photo?
V současné době nemůžeme mluvit o nějakém boomu fotožurnalistiky. Redakce spíše omezují počty fotografů i výdaje na ně. Neposílají je, aby přivezli rozsáhlé reportáže, hodně používají snímky z fotobank, je to pro ně jednodušší a levnější. Fotožurnalisté vědí, že jejich velice kvalitní fotky za současné situace často nenajdou v médiích uplatnění v plné šíři. V rámci Czech Press Phota je naopak mohou předvést, zviditelnit svou kvalitní práci. Chceme, abychom byli platformou, kde se prezentuje to nejlepší, co fotožurnalisté během roku vytvoří. Je mnoho fotografů, kteří tvoří některé své práce především pro Czech Press Photo, což je velmi zajímavý fenomén.
Od okamžiku, kdy jste vedení soutěže převzala, se ji snažíte proměnit, aby se pak na výstavě neobjevovaly jen snímky zachycující negativní a tragické momenty, ale aby tam bylo vidět i to hezké. Daří se to?
Já samozřejmě vím, že dramatické snímky do Czech Press Photo patří. Koneckonců, proto jsou tam kategorie Aktualita nebo Problémy dnešní doby. Ale svět není černobílý a my bychom měli ukázat na výstavě celou škálu, od toho negativního až po pozitivní. Snažíme o to hlavně při sestavovaní výstavy a myslím, že návštěvníci už v posledních třech letech tuto snahu zaregistrovali a že tento posun kvitují. Výstavu se snažíme dělat každý rok lépe a lépe - aby byla hodně vizuální, graficky pěkná, hodně protknutá videem. Aby jí běžní návštěvníci nevyčítali to, co často slýcháme o výstavách novinářských fotografií - že se brodí v krvi.
Fotografové svého času hodně diskutovali o nově zavedeném systému nominací. Dříve žádné nebyly, prostě se vyhlásili vítězové…
Systém nominací je důležitý. Vím, že se to některým fotografům zpočátku nelíbilo. Změnili jsme něco, co tady bylo zavedeno dvacet let. Myslím si, že nominace jsou dobré pro to, aby se o fotkách mluvilo, aby byly déle vidět. Když vyhlásíte v každé kategorii tři fotografie nominované na první cenu, tak se k tomu mohou lidé vyjadřovat. Mohou diskutovat o tom, kterou oni osobně považují za nejlepší. A ta diskuse pomáhá zájmu o fotografii a celé fotožurnalistice.
Jeden vyhraje, dva se cítí zklamaní….
Chápu, že když na vyhlašování pozveme všechny nominované, jeden vyhraje a další dva ne, mohou se cítit trochu zklamaní. Ale tak je to v každé soutěži, vyhrát může jenom jeden.
Byla bych ráda, kdyby to fotografové nevnímali tak, že prohráli, že nejsou první. Chtěla bych, aby nominaci na první místo chápali jako úspěch. Všichni tři jsou de facto vítězi té kategorie. Protože fotografie je velice subjektivní záležitost. Záleží na složení poroty, na tom, jak se porotci vyspí, jakou kdo má náladu. Za měsíc by možná tatáž porota vybrala jiný snímek.
Chtěla bych, aby pro fotografy byla čest, že jsou nominovaní. Aby pro ně byla čest, že jejich fotky visí na Staroměstské radnici. Jsou zde tři nominovaní, ale to neznamená že dalších deset, jejichž práce pak vybereme na výstavu, není stejně dobrých. Na výstavě chceme ukazovat to nejlepší z českého fotožurnalismu a těšilo by mě, kdyby to tak fotografové vnímali. Možná to zní trochu pateticky, ale je to náš cíl, kvůli kterému to děláme. A snažíme se to dělat maximálně dobře.
Jednou z novinek letošního ročníku je zrušení kategorie Lidé, o kterých se mluví.
Ano, tím možná jsou někteří fotografové překvapeni. Byla to nejméně obsazovaná kategorie a připadlo nám tak trochu nefér, když se v jedné kategorii hodnotí třeba pět set snímků a v jiné padesát nebo méně. Myslím, že snímky z kategorie Lidé, o kterých se mluví, mohou stejně tak dobře uspět v kategoriích Portrét nebo Aktualita. Letos to bude takto a uvidíme. Třeba časem dojdeme ještě k nějaké další změně.
Kategorie Lifestyle, zavedená před třemi roky, zůstává?
Ano, ta do Czech Press Photo patří, protože redakce na rozdíl od reportáží svůj lifestylový obsah posilují - plní jím stránky magazínů, které vydávají všechny velké české deníky. Chceme dát prostor fotografům, kteří tento obsah tvoří. Kategorie je navíc specifická v tom, že jsou tam na rozdíl od ostatních povoleny úpravy fotografií, například výrazná retuš a hra s obrazem (k lifestylu to patří). Navíc se tam mohou prezentovat noví fotografové, kteří nejsou tak etablovaní - jsou to otevřená vrátka pro nové autory.
Stále se snažíte se přilákat i mladé autory?
Snažíme se samozřejmě podporovat i mladé fotografy a jsme rádi, když se v soutěži objevují nová jména. I proto máme hodně dobře honorovanou cenu Junior Awards, kterou sponzoruje Canon. Fotografové do 23 let neplatí vstupní poplatek. A pokud takový mladý fotograf vyhraje Czech Press Photo, je to pro něj obrovský impuls, který ho může výrazně posunout v jeho tvorbě.
Letos máte velmi silně a kvalitně obsazenou porotu. Můžete přiblížit někerá jména?
Máme v porotě hvězdu světové fotožurnalistiky - Joao Silvu. Je to fotoreportér původem z Lisabonu, působil ve čtyřčlenné skupině The Bang Bang club. Vrhali se do prvních linií, dva z této skupiny už nežijí a Joao před deseti lety přišel o nohy, když šlápl v Afghánistánu na minu. Stalo se mu to i přes to, že ho doprovázel psovod se speciálně vycvičeným psem. Je to velmi silná osobnost, naučil se znovu chodit, věnuje se propagaci fotožurnalistiky a aktivně fotí dál. Dostal několik ocenění, jedno z nich dokonce od prezidenta USA Barracka Obamy. Je to člověk, který fotožurnalistikou žije. Bude tady mít 15. října dokonce autorskou prezentaci s možností tzv. portfolio review, což může být pro spoustu fotografů zajímavé a motivující. Takoví lidé do Česka moc nejezdí. Považuji to za významnou událost.
V porotě je také Amy Vitale, vítězka World Press Photo.
Amy Vitale fotila po světě různé krize, její fotografie vycházejí v National Geographic, ale co je zajímavé, pracovala také v Praze - pro agenturu Reuters. Dokonce se kdysi jako reportérka této agentury účastnila i soutěže Czech Press Photo. Nyní se naplno věnuje ochraně přírody. Celé léto dokumentovala život pand v Číně. Jsou pro ni důležité fotky, které mají příběh.
Letos jsou v porotě tři ženy, to je docela výjimečné, nebo ne?
I když je to překvapivé, fotografie je stále hlavně doménou mužů. A myslím, že ženský pohled je i zde hodně důležitý. Kromě Amy Vitale zasedne v porotě také Monica Allende, londýnská fotografka a kurátorka. Pracovala mimo jiné v Sunday Times a několikrát byla v porotě soutěže World Press Photo. A další ženou je sportovní fotografka Markéta Navrátilová, kterou zná spousta lidí díky jejím fotkám cyklistiky a speciálně Tour de France.
Předsedou poroty je stejně jako loni Petr Josek?
Ano, umí skvěle stmelit tým porotců, vést ho a motivovat. Navíc dokáže v porotě udržovat příjemnou atmosféru, což je velmi důležité, protože práce poroty je náročná, počet snímků stále narůstá, loni jich museli hodnotit na sedm tisíc, od pěti set autorů.
Jak vlastně takové hodnocení probíhá?
Fotky se do soutěže posílají elektronicky. Porotcům je dáváme týden předem, aby věděli, co budou hodnotit. Mohou si udělat svůj předvýběr a vytipovat snímky, které je zaujaly. První společná schůzka poroty je 11. října. Připravíme pro ně v Czech Photo Centre to, čemu říkáme NASA centrum - pro každého máme připraven monitor Eizo a elektronický hlasovací systém. Tím, že hlasují elektronicky, neovlivňují jeden druhého. Když hlasujete zvednutím ruky, někdo ji zvedne a další tím může ovlivnit, pokud třeba váhá. V elektronickém systému každý odhlasuje sám, pak se teprve objeví celkový výsledek.
První dvě kola probíhají takto a jde to rychle. Až ve třetím kole se nad snímky začne diskutovat. Diskuse je samozřejmě nutná, v této fázi už se vybírají ocenění autoři. Debaty bývají ostré, napínavé a někdy hodně vypjaté.
Novinkou je, že jste se rozhodli vyhlašovat v průběhu celého roku fotografii měsíce. Proč?
Chceme práci fotožurnalistů zviditelňovat v průběhu celého roku, nejen v době trvání soutěže. Procházíme česká média i sociální sítě a každý měsíc vyhlašujeme fotografii, která zachycuje důležitou událost měsíce a je skvělá i graficky. Prezentujeme zároveň příběh fotky a také fotografa, protože se často stává, že autoři fotografií zůstávají více méně skryti a moc se o nich nemluví.
Jak zpětně hodnotíte působení Czech Photo Centra, které začínalo před dvěma lety?
Naskočili jsme do toho s obrovskou vervou a myslím, že výsledky mluví za nás. Na začátku jsme se setkávali s názory, že do galerie v Nových Butovicích nebude nikdo chtít jezdit. To se vůbec nepotvrdilo. Vytvořili jsme tady místo střetávání pro profesionální fotografy i amatéry, pro lidi, které fotografie zajímá i třeba pro mladé autory.
Lidé sem chodí. Přijedou poprvé a zjistí, že je to metrem chvíle cesty z centra Prahy. Křivka návštěvnosti stále stoupá. Když už lidé jednou přijdou, vracejí se a chodí pravidelně, protože toho pro ně chystáme hodně. Je to sebezničující tempo, každý měsíc je tu nová výstava, nebo spíše dvě.
I fotografické firmy zde našly místo, kde se rády prezentují. Věřím, že Czech Photo Centre se pomalu, ale jistě stává výkladní skříní toho nejlepšího, co se ve fotografii děje, a mám z toho velkou radost.
