Českým biatlonistům v patách a s foťákem. Petr Slavík zná jejich úspěchy i soukromí

V galerii si můžete prohlédnout snímky z portfolia oficiálního fotografa české biatlonové reprezentace Petra Slavíka s jeho osobním komentářem.
Souboje Gábiny Koukalové a Laury Dahlmaier vždy patřily mezi nejnapínavější okamžiky biatlonu. Na mistrovství světa 2017 se mi podařila ojedinělá fotka obou sokyň bok po boku. Pro mě nejcennější fotka sezony.
Obyčejná silueta? Ne, to je legendární Ole Björndalen na mistrovství světa v Hochfilzenu 2017.
Generálka na olympijské hry našim biatlonistům v Koreji v sezoně 2017 moc nevyšla. O rok později ale Michal Krčmář už za touto zatáčkou slavil senzační olympijské stříbro…
Správný týmový duch je jednou z vizitek českého týmu. Zachytit tradiční oslavu dobrého výsledku (Veronika Vítková, Antholz 2018 - 3. místo, sprint) netradičním způsobem je pro fotografa prostě výzva.
Foto: Petr Slavík
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
29. 10. 2018 6:03
Fotograf Petr Slavík už čtyři roky absolvuje celou závodní sezonu s českými biatlonisty a fotí je nejen na trati, ale i v soukromých momentech, kdy relaxují. Jeho funkce je unikátní, jiné týmy funkci oficiálního fotografa nemají. Dnes s úsměvem přiznává, že když nabídku dostal, musel nakouknout do Wikipedie, co vlastně biatlon obnáší.

Vím, že milujete cyklistiku a hory, takže je vcelku jasné, že je také rád fotíte jako fotograf. Ale jak jste se dostal k focení biatlonu?

Kdysi jsem dělal pár projektů s kluky, kteří se dnes starají o marketing českého biatlonu. No a jednou mi zavolali, jestli bych neměl chuť jezdit s reprezentací a fotit biatlon. Okamžitě jsem odpověděl: "Jo, jasně!" … a jen co jsme položili telefon, tak jsem se běžel podívat na Wikipedii, co biatlon vlastně obnáší (směje se).

Jestli se nepletu, s biatlonovou reprezentací spolupracujete od roku 2014. Jak často s ní jste, během celé přípravy i všech závodů?

V létě kvůli vytížení na jiných projektech stihnu jen několik málo nejdůležitějších akcí, letos to bylo třeba mistrovství světa v letním biatlonu. Biatlonový cirkus se pro mě rozjíždí až na konci listopadu, kdy tradičně začíná sezona Světového poháru.

Jak často se během sezony dostanete domů?

Právě že moc ne. Protože jsem součástí realizačního týmu, mám podobný režim jako závodníci. To znamená tři týdny a tři "svěťáky" v jednom zátahu, pak necelý týden doma. Člověk si stihne doma sotva vyprat prádlo, skočit na poštu a už se balí znovu. Naštěstí jezdím jen zimu, ale biatlonisté kvůli přípravě a soustředěním takhle fungují prakticky celý rok. Je to neuvěřitelně náročný režim, za který mají můj obdiv. Vlastně dodnes nechápu, jak to zvládají. Já už bych dávno byl v blázinci… nebo u rozvodu (směje se).

Petr Slavík

Vaše fotky nejsou jen ty oficiální ze závodu, ale také hodně ze zákulisí. Nevadilo z počátku závodníkům, že jim ubíráte soukromí?

Vyvážení toho, abychom dostali zajímavé fotky ze zákulisí a přitom neohrozili soukromí nebo soustředění sportovců, bylo na začátku jednou z nejdůležitějších podmínek mé práce. V tom mi ohromně pomohl šéftrenér reprezentace Ondra Rybář, který má pro to velký cit. Dnes už to ale máme vše nastavené a přirozeně zažité - sportovci často sami přijdou, že potřebují něco vyfotit pro své sociální sítě nebo sponzory, "udělání" zákulisní fotky tak může být i formou relaxu mezi závody.

Jak vypadá váš den, když fotíte biatlonisty během závodů? Přece jen vaše práce nespočívá zdaleka jen v tom, že vyfotíte závod od startu po cíl. Fotíte i dění před závodem a po něm.

Závodní den je pořádná šichta. Na stadionu jsem už od rána, kdy začínám připravovat aktuální zprávy pro biatlonové fanoušky na sociálních sítích. Přibližně dvě hodiny před závodem je fotobrífink s pokyny a technickými informacemi pro fotografy, pak už se jde do akce.

Samotný závod je pro fotografy náročný nejen fyzicky, ale i psychicky - neustále přepočítáváte sekundy s vývojem startovního pole, musíte neustále kontrolovat, na který fotospot ještě stihnete doběhnout, tak abyste co nejlépe zachytili průběh závodu.

A po závodě to asi neskončí…

Druhá etapa stresu přichází bezprostředně po skončení závodu. Pokud netočím rozhovory pro televize, už deset minut po závodu nahrávám z tiskového centra první fotky na naše úložiště, odkud si je berou pro zpravodajství hlavní česká média. Do hodiny je většina fotek hotových a nahraných. Pak začíná noční směna. Večer už většinou z hotelu připravuji fotoreporty, videa a další materiály pro fanoušky a sponzory.

Pokud o tom můžete a chcete mluvit, změnila se nějak atmosféra v týmu po knize, kterou vydala Gabriela Koukalová?

Ta knížka se v týmu řešila možná pár dnů kolem vydání, dnes už si na ni, troufám si říct, nikdo ani nevzpomene. Biatlonová parta funguje normálně dál, bez ohledu na to, jak se celá kauza v bulváru přefoukla.

Funguje to v biatlonovém týmu podobně jako třeba na Tour de France, že každý má kromě svého hlavního poslání ještě další úkoly? Masér se pak stará například ještě i o praní dresů…

Český biatlonový tým už funguje tak profesionálně, že se každý věnuje jen svým povinnostem, a možná proto také funguje tak dobře. Na druhou stranu, když je potřeba - například když se balí a přejíždí na další štaci -, všichni dělají všechno. Pomáhají i sportovci a je to spíš jako v rodině.

Už jste zmínil, že zdaleka jen nefotíte, máte toho na starosti více…

Na začátku jsme mysleli, že budu jen fotit. Jenže když jsem se dostal do ostrého provozu, zjistilo se, že práce je mnohem více. Točil jsem rozhovory pro televize, začal jsem se starat o sociální sítě a stal jsem se takovým válečným zpravodajem, jak já říkám. Byl jsem přímo na místě, mohl jsem dodávat unikátní a zajímavé informace. I díky tomu je myslím celý ten koncept úspěšný.

Vy točíte rozhovory přímo na požadavek televizí?

V podstatě ano. Točil jsem rozhovory se závodníky v cíli, medailonky vkládané do pauzy mezi závody. Dnes už je toho trochu méně, protože Česká televize, se kterou velmi úzce spolupracujeme, začala jezdit téměř na všechny závody, a točí si tedy sama. Já se teď můžu víc soustředit třeba na rychlost zpracování fotek. Je výhoda techniky, se kterou jako fotograf pracuji, že můžu jednoduše a plynule přecházet od focení k natáčení a zpátky, podle toho, co zrovna potřebuji. 

Mají své fotografy pracující v podobném režimu jako vy i ostatní týmy, nebo jste výjimka?

Ne, je to úplně unikátní věc, kterou jsme rozjeli. Ani v dalších sportech to není úplně obvyklé. I díky tomu ovšem dokážeme přinášet fanouškům i médiím velice zajímavý obsah, dokážeme fanoušky přitáhnout k našemu sportu a i komunikace s nimi je pak živější a upřímnější. 

Jak dokážete obíhat trať, fotit, a ještě třeba točit medailonky? Musí to být složité, všechny ty věci zvládnout a nic nepropást. 

To je jedna z nejnáročnějších věcí. Je potřeba připravit si v hlavě plán. Nejdůležitější je projít si trať, vymyslet si body, odkud chcete fotit, pak si v hlavě projít průběh závodu a postupovat určitým způsobem.

Když si uděláte na začátku špatný plán, tak se to celé rozsype a nemusíte zvládnout práci, kterou chcete udělat. Příprava je proto nesmírně důležitá. Pak do toho samozřejmě vstupují věci, které nemůžete ovlivnit. Například že někdo jede na špici, jiný z favoritů třeba propadne, pole se přeskupuje. Reagovat na to je otázka zkušeností, ale mít v hlavě dobrý plán je základ, jen s ním mohou vzniknout dobré fotky.

Rozhodujete vy, co se bude fotit, nebo dostáváte úkoly třeba od šéftrenéra?

Skvělé je, že jsem dostal v podstatě volnou ruku, takže můžu dělat, co já považuji za dobré a vhodné. Na druhou stranu média, pro která děláme v podstatě agenturní servis, potřebují fotky - a musí mezi nimi být třeba startovní fotka a dojezdová fotka. Musím je pro ně připravit, takže je to balancování mezi zpravodajskou povinností a určitou uměleckou volností.

Nejzajímavější fotky asi vznikají spíše v té druhé, volnější poloze?

Faktem je, že nejzajímavější fotky vzniknou, když seberu odvahu vystoupit z těch předem daných škatulek. Nejdu třeba fotit do cílové zóny, kde jsem s třiceti dalšími fotografy, ale stoupnu si někam na druhou stranu od cílové rovinky a fotím směrem do diváků. Fotka má potom mnohem větší cenu nejen pro mě, ale myslím si, že i pro diváky.

Takový byl třeba snímek dojezdu Gábiny Koukalové do plného kotle vysočinské arény. Byl to unikátní záběr, protože dosud nikdy nebyl ten kotel tak plný a nikdy tam náš závodník nevyhrál. Jenže zároveň vím, že když takhle fotím, riskuji. Nemám jistotu, že se to nakonec povede.

Jako fotograf a videomaker používáte techniku od firmy Panasonic. Jsou to bezzrcadlovky s menším snímačem. Proč jste si vybral právě je? Většina profesionálních fotografů používá na rozdíl od vás plnoformátové zrcadlovky…

Ano, na systému Micro Four Thirds (označení systému, který používají firmy Panasonic a Olympus, pozn. red.) jsem profesně vyrostl. Jeho výhodou je mobilita a flexibilita. Začalo to tak, že jsem potřeboval menší foťák pro horské výpravy, protože velkou zrcadlovku bych do batohu prostě nesbalil. Díky systému od Panasonicu můžu nést věci na několikadenní pobyt v horách i kompletní fotovýbavu bez toho, abych musel v něčem dělat kompromisy.

Systém mi vyhovoval tak, že jsem ho začal používat i na profesionální zakázky. Vlastně poprvé jsem zapochyboval, až když jsem začínal fotit biatlon. Jenže i pak se ukázalo, že jeho vlastnosti jsou pro mě konkurenční výhoda. Místo dvou nebo tří klasických fotospotů jsem při závodě mohl oběhnout dvakrát víc míst, začal jsem nosit fotky, které jiní fotografové zachytit nedokázali. I díky tomu jsem dostal prestižní nabídku fotit i pro Mezinárodní biatlonovou federaci.

Biatlon se fotí v mraze, ve vlhku, často za extrémních podmínek… 

Ano svým Lumixům (fotoaparáty značky Panasonic, pozn., red) dávám docela zabrat. Problémem nejsou ani tak velmi nízké teploty, v Severní Americe nebo na Sibiři nám teploty padaly téměř k minus třicítce - v takových podmínkách má větší problém s provozem člověk než technika. Největší zkouška je ale tradičně německý Oberhof, kde se při teplotách kolem nuly střídá vichřice, mlha, mrznoucí déšť a sněhová bouře.

Ta všudypřítomná vlhkost je děsivá, k tomu neustálé střídání teplot mezi vymrzlou tratí a přetopeným press centrem. Troufám si říct, že takové podmínky jsou pro techniku možná ještě extrémnější než pověstný Dakar…

Je pro vás výhoda, že kromě focení dokážete i točit video nebo psát?

Určitě ano. Dnes jsou ve fotografii zajímavé dvě věci. Za prvé, fotograf už nemůže být jen fotograf. Fotografie se dnes stává podstatně komplexnějším oborem, a aby se člověk prosadil a dělal svou práci dobře, je potřeba tomu dát mnohem víc než jen to focení samotné.

Za druhé, vyvíjí se technika. Dřív se chodilo s foťákem, maximálně se k němu přibral stativ. Dnes jsou tady drony, třistašedesátkové kamery a další výbava. Já je používám často, z horských výprav je už skoro povinnost přivézt domů nějakou fotku z dronu, která přidá novou perspektivu. Dává to nakonec fotografovi nové možnosti. A znovu se dostáváme k tomu, co ještě zvládnete unést na zádech.

Většina vaší fotografické profesionální práce je kromě biatlonu zaměřena na cyklistiku. Jsou ještě další oblasti, kterým se věnujete?

Ano, hodně focení mám v přírodě nebo na horách, ateliérový fotograf ze mě už asi nikdy nebude. S tím také souvisí zakázky, které přicházejí, ale jen o cyklistice to není. Letos jsme fotili třeba katalogy sportovní značky Alpine Pro, velký projekt produktových videí jsme v létě dělali s nadnárodní firmou Meopta.

A v čem spočívá váš cyklistický projekt Trail Busters?

Je to inspirace pro milovníky bikování, hor a dobrodružství. Začalo to jako "zážitkový deníček" party kamarádů, dnes už je to ale projekt s dost možná nejdokonaleji zpracovanou českou databází zajímavých tras pro horská kola po naší zemi i v zahraničí. Zvláštní důraz klademe na sdílení praktických informací, tak aby se mohl nejen nadchnout, ale i okamžitě vyrazit opravdu každý. Zajímavým oceněním je, že část obsahu připravuji ve spolupráci s CzechTourismem.

 

Právě se děje

Další zprávy