Liberec – Františkovi Doudovi z Liberce je 92 let. Seniorské kroužky v komunitním centru Kontakt začal navštěvovat až před dvěma lety, tedy ve svých devadesáti. Dříve ho to zkrátka nenapadlo.
Každý den zahajuje stejně - studenou sprchou, aby se otužoval, a dvaceti kliky, aby pravidelně posiloval tělo a nevyšel ze cviku.
"Každý den si to počítám, jestli těch dvacet kliků ještě udělám, bojím se dne, kdy už to nezvládnu, ale zatím nepřišel." Je také vášnivým pasivním sportovcem. V televizi sleduje výhradně sportovní přenosy, nejraději hokej. Fandí pochopitelně Bílým tygrům Liberec.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
Zjišťujeme, zda není příbuzný svého jmenovce Františka Doudy, prvního československého světového rekordmana v atletice. Tento koulař, oštěpař a diskař se kromě překonání světového rekordu ve vrhu koulí mohl pochlubit účastí na třech olympijských hrách. Navíc žil v Táboře, stejně jako tento pan Douda.
"Věděl jsem o něm, znal jsem ho, sledoval jsem jeho výkony, ale příbuzní podle mě nejsme. Bude to asi jen shoda jmen," směje se senior.
Peněz nemá nazbyt. Každý den snídá chleba s margarínem, protože je to levné. Obědy mu přivážejí z dětské vývařovny. "Jídlo rozdělím z finančních důvodů na dvě části. Jednu sním k obědu, druhou k večeři, kterou mám v 17 hodin, abych žil zdravě."
Asketický život mu nedělá problémy. Sotva se vyučil, byl za 2. světové války totálně nasazený v německém v lágru nedaleko Berlína. Následovala dřina, minimum jídla a každodenní strach o život. Na továrny, v nichž postupně pracoval, prováděli spojenci kobercové nálety.
Komu v téhle válce fandit?!
"Cítil jsem uvnitř strašný zmatek. Komu mám v téhle kruté válce fandit? Němcům, co zabrali naši vlast? Spojencům, kteří mě svými nálety zřejmě připraví o život?" líčí František Douda.
Spojenci útočili ve dne i v noci. Pak začali podnikat kobercové nálety. V ulicích byly krátery, zbořené baráky, mnoho lidí padlo. Zaměstnanci z lágrů jezdili po náletech uklízet.
"Když mi to vybuchovalo nad hlavou, myslel jsem si, že už je to moje poslední hodinka. Nakonec jsem vše přežil, ale moje tělo i hlava přestaly fungovat. To mi zřejmě zachránilo život. Sedm týdnů jsem pobyl ve špitálu, pak mi vystavili dokument, že jsem pro práci pro říši nezpůsobilý a poslali mě domů. To bylo doma radosti. Jenže vrátil jsem se a měl jsem jen padesát kilo. Za války nic nebylo, tak se na mě skládaly sousedky z vesnice i okolí, abych se spravil," vypráví.
Celý svůj dosavadní život prožil v Táboře a okolí. Jenže po návratu z nasazení a posléze z vojny v Chebu nevěděl, co bude dělat. Příbuzní ho v roce 1947 zlákali k nim na druhou stranu republiky - do Liberce. Nastoupil tu ke stavební firmě, jezdil po různých pracovištích v Tanvaldu či Smržovce. Na severu Čech už zůstal.
Po devadesátce ho přestala bavit samota a vyrazil do společnosti mezi lidi. Začal navštěvovat komunitní středisko Kontakt Liberec a chodí sem pravidelně na setkání či na kroužky.
"Dříve mě to zkrátka nenapadlo chodit do senior klubu. Ale říkal jsem si, že už jsem přece jen ten senior a nač být pořád jen doma," uzavírá 92letý František Douda.
