Kim vynalezl neděli a Hello Kitty v ulicích. Češka popisuje soukolí propagandy KLDR

David Kohout
8. 2. 2016 14:29
Příliš mnoho tváří. Tak mluví koreanistka Nina Špitálníková o zemi, kterou jako jedna z mála mohla navštívit dvakrát. Během svých studijních pobytů poznala obě tváře pomalu se měnícího režimu. Akceptovaný černý obchod společně s reformami postupně nabourávají základy absolutní totality. Vláda Kim Čong-una tak přinesla nejen více rýže do misek chudých Severokorejců, ale i více "západního zboží" do potemnělých ulic Pchjongjangu. Cestou do práce proto můžou lidé narazit na padělky světoznámých značek nebo na křiklavě růžový batoh s Hello Kitty. KLDR se učí obchodovat. Čínský ekonomický zázrak však zemi stále míjí.
Vítejte v KLDR. V zemi, která je podle Niny úplně jiná, než si ji představujeme tady v Česku.
Vítejte v KLDR. V zemi, která je podle Niny úplně jiná, než si ji představujeme tady v Česku. | Foto: Profimedia.cz

Je to takové trochu izolované štěstí. Jste s tím sám a nemůžete se o to s nikým podělit. Severní Korea je zvláštní země, hrozná a krásná zároveň. "Když jsem poprvé dosedla na letiště v Pchjongjangu, první, co mi proletělo hlavou, bylo jen wow, jsem tady," vypráví mladá studentka koreanistiky Nina Špitálníková. "Když jsem se vrátila, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem o tom zážitku mohla začít otevřeně mluvit."

Nina Špitálníková
Autor fotografie: Nina Špitálníková

Nina Špitálníková

Koreanistka, která v letech 2011 a 2012 absolvovala studijní pobyty na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu. Jako první člověk na planetě, měla Nina možnost poznat severokorejský režim během diktatury Kim Čŏng-Ila a jeho syna Kim Čŏng-Una. Své poznatky zúročila v knížce Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj.

Zdroj: David Kohout

Drobná, potetovaná blondýnka je tím posledním, do koho byste řekli, že prošel náročným severokorejským kádrovým systémem. "Nevím, čím jsem je zaujala, že mě jako prvního člověka na světě pustili dvakrát na studijní stáž do KLDR. Ještě nikdy předtím se to nestalo. Zrovna mě. S tím vším tetováním vypadám jako typický americký imperialista," směje se sama sobě a pokračuje: "Vše začalo tady v Praze podáním přihlášky a návštěvou severokorejské ambasády. Když mi žádost schválili, mohla jsem vycestovat."

Na vše přitom stačil jeden motivační dopis. "Stačilo ho poslat společně s životopisem a pak už jen čekat, zdali se jim zalíbíte, či nikoliv. To síto je opravdu důkladné. Od pádu komunismu vycestovali za studiem do KLDR pouze několik Čechů. Já jsem se navíc hlásila ještě do Jižní Koreje a nějak se mi podařilo prohodit dokumenty. V Pchjongjangu četli motivační dopis s tím, jak moc chci pracovat v Jižní Koreji, a naopak v Soulu četli o tom, jak moc chci poznávat severokorejskou kulturu," směje se. "Mysleli si, že jsem se asi úplně zbláznila."

Vše nakonec klaplo.

Nina na univerzitu do Pchjongjangu přišla poprvé v roce 2011 ještě za vlády Kim Čong-ila. Díky souhře náhod ji do země vpustili i podruhé. To se však vlády chopil Kim Čong-un. I proto měla štěstí a mohla jako jediná na světě pozorovat změny, které se po nástupu v Severní Koreji postupně zaváděly.

Fakulta více než filozofická

A jak vypadá výuka na univerzitě Kim Ir-sena? Prominenti režimu studují pod taktovkou všemocného vůdce na filozofické fakultě, která je vše, jen ne filozofická.

Foto: Nina Špitálníková

"Jako cizinka jsem byla na uzavřeném patře mezi dalšími cizinci. Nemohla jsem na jiná patra, takže jak je realizovaná skutečná výuka, to jsem nezjistila," vypráví Nina. Na každou národnost je přitom vymezen jeden učitel, který dohlíží a vyučuje.

"Ze začátku jsme četli propagandistické texty o tom, jak Kim vynalezl neděli, kdy se nepracuje. To nás ale nebavilo, tak jsme si jen povídali. Zajímalo je hlavně to, jak u nás funguje rodina, školství, stát," vzpomíná Nina a doplňuje: "Oslovovali jsme je soudružko, soudruhu."

Někomu to připomíná návrat do dětství. Na fakultě je navíc dobře fungující katedra bohemistiky, kde studenti čtou jen jednu knihu, která prošla cenzurou – Babičku.

Mýtus – prázdná země, liduprázdná města

Díky zvláštnímu statusu studenta se mohla Nina pohybovat po hlavním městě svobodně. "Když vidíte nějaký dokument o KLDR, tak je všude prázdno. Ulice jsou prázdné. Náměstí jsou prázdná. Nikde nikdo. Jako by byla Severní Korea bez lidí. To je však hloupost," vyvrací Nina mýtus číslo jedno. Řeč přitom padá na již legendární dokument Vítejte v KLDR z roku 2008. Ten podle Niny ukazuje snad vše, jen ne pravdu. "Ulice jsou živé. Všude je spousta lidí, dopravní zácpy. Lidé na ulicích obchodují, směňují různé zboží v rámci akceptovaného černého trhu."

Přes to všechno se ani jí problémy s tajnou policií nevyhnuly. "Nesměla jsem používat metro. Dodnes nevím proč, ale je to nařízené a zákaz se vztahuje na veškerou hromadnou dopravu. To lákání svézt se severokorejskou podzemkou však bylo velké. Podplatila jsem průvodkyni a jelo se. Tam ale past sklapla – poprvé," poodhaluje situaci, která pro ni byla jednou z nejkrizovějších.

Nakonec se to podařilo zahrát do kouta a usmlouvat na obyčejnou ztracenost. Teď to vyšlo. Možná i proto vzrostla odvaha a Nina se vydala mimo schválené cesty, aby se dostala do srdce pchjongjangských čtvrtí. To však již bylo přes čáru. Past sklapla – podruhé.

"Okamžitě nás sebrala tajná policie a odvezla zpět na koleje. Začal severokorejský výslech, který trval až do pozdních hodin. Vzali nám veškerou techniku včetně pasů. Tady byl konec. Bez pasu jsme nebyli nic. Naštěstí ale zasáhla správa kolejí a postupně se vše vyjasnilo."

Soukolí propagandy

Severokorejské propagandy se nezbavíte. Je všude. Od malých destiček, které jsou rozesety po ulici a které vám říkají, co zde jeden z velkých vůdců udělal či řekl, po všudypřítomnou policii a letákovou masáž, popisuje Nina Špitálníková.

Vedle té severokorejské však působí i americká s jihokorejskou – a stejně dobře. "Z KLDR je nesmírně složité se dostat. Pokud se to někomu povede, tak jen lidem z nejvyšší vrstvy. Příběhy o tom, že se podařilo utéct chudému zemědělci, jsou vymyšlené. Stejně tak příběhy o tom, že se v koncentračním táboře narodí dítě, jež se pak dostane do Soulu. To jsou hlouposti. Jen snaha zkreslit tu situaci a dát jí nějaký příběh, možná nalomit srdíčko," popisuje nelítostný souboj ideologií Nina, jež se na severokorejskou propagandu specializuje.

"Ty věci prostě fungují jinak, než si myslíme. To, co se zdá z vnějšího pohledu jednoduché, se při vnitřním zkoumání ukáže jako nesmírně složité. Sama jsem musela při svém návratu hodit svou bakalářkou práci do koše a začít úplně znovu. Severní Korea byla prostě jiná, než jak si ji představujeme tady v Česku," vyvrací svým příběhem mýtus číslo dva.

Pro zrůdnost severokorejského systému však nemá pochopení. "Žila jsem tam, vnímala to, rozuměla tomu, ale nikdy jsem pro to nenašla pochopení," doplňuje Nina a poodhaluje jednu z nejtemnějších stran režimu. Jeden z nejhorších pohledů, které se jí naskytly, byl na pracující podvyživené dělníky, kteří opravovali horskou dráhu. "Klepali do železných stěn, všichni stejně, jako ďáblův orchestr. Bylo to jako ze špatného Orwellova snu," uzavírá Nina.

Jsem velmi skeptický, jde spíš o psychologickou válku, říká o údajném severokorejském testu vodíkové bomby šéfredaktor ATM Michal Zdobinský. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy