Rozhovor – S Vladimírem Polívkou jsme se potkali pár dnů před premiérou filmu Místa, kde ztvárnil hlavní roli. Mladý herec od prvního okamžiku působil poměrně extrovertně a bylo znát, že nad věcmi hodně přemýšlí.
Syn Chantal Poullain a Bolka Polívky přiznává, že by si jednou rád zahrál s otcem, přesto nyní je mu jeho popularita spíš na obtíž. Nakonec musel utéct osm tisíc kilometrů do Kanady, aby si tam během půl roku ujasnil a uvědomil si, že se chce stát hercem v České republice.
Aktuálně.cz: Do kin vstupuje film Místa, což je vaše první velká filmová role. Představte si, že je vám o padesát let více. Jak budete na natáčení vzpomínat?
Vladimír Polívka: Já mám za sebou kolem třinácti filmů. Natočil jsem asi patnáct televizních a studentských filmů, které jsou pro mě důležité jako zisk potřebných a nutných zkušeností. A jak na toto natáčení budu vzpomínat? To také bude záležet na reakcích diváků. Každopádně já jsem s filmem spokojený. Přijde mi trošku jiný, než je většina filmů, které na české scéně vznikají. Když za padesát let Místa uvidím, bude to vlastně taková moje retrospektiva, stejně jako je ten příběh retrospektiva pro Adama, kterého ve filmu hraju.
A.cz: Týden před natáčením jste vyrazil do Ústí nad Labem a nechal se zaměstnat na čerpací stanici. Proč?
Myslím, že lze absolutně pochopit roli, kterou herec hraje. Ve svém herectví bych chtěl směřovat k absolutnímu soustředění se a ten odjezd pro mě znamenal vytrhnutí z každodenní reality. Pracoval jsem na benzínce, což pro mě představuje takové to potácení se člověka v okamžiku, kdy všichni čekají na jeho rozhodnutí. Týden jsem tam žil pouze se scénářem v ruce. Vytvořil jsem si fiktivní příběh, který mi pomohl poradit si s introvertním Adamem. Každá jeho malá reakce zákonitě musí znamenat mnohem více, než by se dalo zahrát v běžných dialozích u standardní postavy. Jel jsem si tam vytvořit jeho charakter, abych už při první klapce přesně věděl, proč reaguje takovým způsobem.
Pro moje vrstevníky je typická velká neúcta ke svobodě. Bereme ji jako samozřejmost a zapomínáme, že byla tvrdě vybojována. Také nemáme společného nepřítele.
A.cz: Chtěl byste se podobně připravovat na každou větší roli, nebo jste se snažil jen předejít nervozitě z účasti na velkém filmu?
Nemyslím si, že to bude vždycky možné, ale doufám, že se mi ještě naskytne příležitost této cesty pochopení role. Pro mě neznamená herectví dobře vypadat na kameře a odříkat repliky, ale chci věrohodně zahrát to, co je mi dáno, i když je postava docela odlišná. Přiznávám, že trochu tam byla i ta snaha nezkazit to profíkům, jakými jsou Radim Špaček, Jaromír Kačer a vlastně celý tým, který Místa točil.
A.cz: Režisér Radim Špaček uvedl, že jste ho zaujal svým šoumenstvím. Jak si vysvětlujete, že vám dal nakonec roli introverta?
Když jsem se dozvěděl, že budu hrát Adama, tak mě to dost překvapilo. Na castingu máte kus oholeného textu, nevíte souvislosti, kontext, nic. Já jsem ho tam zpracoval v úplně opačné emoci, než jak byl myšlený. Když jsem se dozvěděl, že jsem zaujal, byl jsem překvapený, že nehraju Marka. Film je přece nekompromisně typová věc. Jednodušší cesta by byla znásobit ten můj typ. Možná ve mně Radim viděl kus Adama, který ve mně určitě také je. Podle ostatních lidí oba rádi hodně přemýšlíme. Nechci říct zbytečně, protože pro mě je všechno opravdu komplikovanější.
A.cz: Tématem filmu je milostný trojúhelník, zažil jste něco podobného?
Asi v osmnácti letech jsem se ocitl v podobné situaci, kdy dva muži chtěli jednu dívku. Je to dost osobní téma na to, abych to popisoval detailně.
A.cz: Využil jste tuto osobní zkušenost při natáčení?
Zrovna v této situaci ne, ale z vlastního života jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem po maturitě měl pocit, že musím svému okolí dokázat, že mám nějaký cíl, že za něčím jdu. I sám jsem si uvědomoval, že se musí něco dít. Buď půjdu do školy, nebo do práce, ale něco se musí stát. Byl to tlak, který mě na půl roku vyhnal do Kanady, abych se sám se sebou vyrovnal. Adam to udělat nemůže.
A.cz: Proč by nemohl?
Adam nemůže jít do jiného kina, nebo se bavit s jinými lidmi. Je fixovaný na svého nejlepšího přítele a změna je to, co ho trápí. Chce ji, ale nemá ji na dosah. Vjemy zvenčí mu přijdou trapné. Ta možnost změnit život tam je, ale on ji nedokáže uchopit.
A.cz: Film lehce řeší i politiku a společenské otázky. Vám je dvacet pět let, sledujete dění kolem sebe?
Mám pocit, že moje generace v současné době zažívá určitý pocit strachu. Kdo má oči otevřené, tak se bojí.
A.cz: Čeho?
Ve vzduchu je něco, co se musí zhroutit. Když se podíváte do historie, tak vždy když se objevily obrovské sociální spory, tak nastalo něco, co definovalo nový sociální řád. A já mám pocit, že současný sociální řád se hroutí. O podobných věcech mluvím rád, ale s lidmi, které dobře znám. Nechci působit jako rozumbrada.
A.cz: Narodil jste se v roce sametové revoluce. Máte pocit, že je pro vaši generaci něco příznačného?
Točil jsem film Parádně pokecal a jeho režisér Tomáš Pavlíček naši generaci trefně charakterizoval jako lidi se spoustou koníčků a bez jasného cíle. Také si myslím, že pro moje vrstevníky je typická velká neúcta ke svobodě. Bereme ji jako samozřejmost a zapomínáme, že byla tvrdě vybojována. Také nemáme společného nepřítele. Sice jsme si všichni v nějakém kariérním postupu a závisti navzájem nepřátelé, ale nespojujeme se. Jsme asi často sobečtí vůči okolí.
A.cz: Vyrůstal jste s mámou, která se do jisté míry vzdala svobody a z Francie se přestěhovala do socialistického Československa. Vnímáte například i díky tomu váhu svobody víc než vaši vrstevníci?
Celý život jsem hlavně od mámy věděl o zásadním rozdílu mezi životem ve východním a západním bloku, ale zároveň jsem si k tomu došel i vlastní cestou.
A.cz: Dokážete pochopit, že se sem přestěhovala?
Odpověď na vaši otázku je láska. Máma sem šla, protože se zamilovala. Je vášnivá a ráda stojí čelem vůči velkým výzvám.
A.cz: Na půl roku jste odletěl do Kanady. Tvrdíte, že jste se tam hledal. Souviselo to s tím, že jste syn Bolka Polívky a Chantal Poullain?
To byl hlavní důvod. Já se nechtěl zbavit táty, mámy nebo kamarádů. Cítil jsem tlak toho jména. Je strašně těžké popsat, jaké to je. Má to určitá pozitiva, moci sledovat jejich práci, třeba i popularitu. Ale to pozitivní je absolutně skryté v mnoha negativech. Do té doby jsem dokazoval, že jsem samostatná jednotka hlavně sportem, ale teď jsem se potřeboval identifikovat v dospělém životě. Dokázat, že se umím rozhodovat za sebe, a musím říct, že jsem rodičům vděčný, že mi tu cestu umožnili a že mi ji tenkrát financovali.
Jestli jednou budu mít dítě a bude mít stejné pocity, tak mu poradím, že to nejlepší je sbalit se a odjet. Položíš kufry v prázdné garsonce a nic nevíš. Všechno je jinak. Semafory jsou na druhé straně křižovatky, prodávají se džusy v kanystrech…
A.cz: Proč zrovna Kanada?
Já měl ke Kanadě podvědomě vytvořený vztah už dlouho. Bratranec Filip je rodilý Kanaďan a vždy o ní vyprávěl. Francie mi přišla hrozně blízko a navíc bych se tam měl vždy ke komu schovat. Potřeboval jsem prostor, kde nebylo kam utéct. Navíc je to dvojjazyčná země, kde oběma jazyky vládnu.
A.cz: Řešil jste problém, že jste syn známých rodičů, někdy se sestrou Annou? Ta si zřejmě prožila něco podobného.
Já se dodnes radím s oběma staršími sestrami. Hovory s nimi jsou pro mě jakousi terapií. Scházíme se poměrně často a holky mi vždycky byly a jsou velkou oporou.
A.cz: Vyrůstal jste v divadle. Směřoval jste k herectví již od dětství?
Táta často vzpomíná, jak mi bylo asi osm let a on se mě zeptal, čím bych chtěl být. Já jsem odpověděl: "Asi herec, co se mnou?" (směje se) Ale popravdě si přesně nepamatuji, co se mi honilo hlavou, ale divadlem jsem byl fascinován.
A.cz: Vaše sestra Anna má zkušenosti se společným hraním s tátou. Lákalo by vás něco podobného?
Moje sestra dokázala něco, co mě hrozně těší. Je vnímána jako autonomní bytost. Dokázala si udělat vlastní projekty a vlastní styl. Protože se nechci schovávat pod křídla úspěchů svých rodičů, tak bych to během školy ani nechtěl. Sestra si to může dovolit, to není její případ. A nechat si utéct příležitost pracovat s géniem typu mého otce by od ní byla doslova hloupost. Já sám doufám, že i pro mě nastane v budoucnu ten okamžik, že mě táta nabídne roli. A tu neodmítnu.
A.cz: Sleduje rodina vaši práci?
Táta se na mě byl podívat jednou. Máma chodí na všechny moje představení. A jak píše Erich Fromm v Umění milovat, tak matka má bezmeznou lásku. Ale už jsem párkrát zjistil velice dobře, že se dokáže ozvat i kriticky. U táty mám pocit, že si ten obdiv musím zasloužit. O tom, že se hlásím na DAMU, nevěděl, dokud mě nepřijali. Mám ale pocit, že oba rozumí cestě, na kterou jsem se vydal, a že ji respektují. Ale co se týká mého hereckého vývoje, tak asi nejčastěji vedu dialog právě s mými sestrami.
