Bene, začal bych rozhovor otázkou o SuperStar…
Je možný, aby celý rozhovor nebyl o tom, že jsem byl v SuperStar? Člověk se snaží šest let někam posunout a dostává pořád otázky, jak vzpomíná na SuperStar.
Máš s tím problém, že se tě na to novináři pořád ptají?
Problém ani snad ne. Spíš mi to přijde líto, protože jsem od té doby urazil velký kus cesty a natočil řadu písniček, které jsou od věcí v SuperStar diametrálně odlišné. Tím, že musím odpovídat na otázky o SuperStar, vlastně odvádím pozornost od svojí tvorby. Chápu, že lidi milují škatulky a potřebují si nás někam zařadit – takže já jsem ten ze SuperStar, který se někam posunul, jsem jediný, o kterým se ještě píše a řeší se, proč a jak to vlastně dokázal...
Ben Cristovao v pěti bodech:
- Narodil se v červnu 1987 v Plzni, jeho matka je z Česka, otec z Angoly.
- V roce 2009 se dostal do finále Česko Slovenské SuperStar, skončil sedmý.
- Debutoval v roce 2010 albem Definitely Different, zatím vydal tři desky.
- Patří k nejsledovanějším tuzemským muzikantům na sociálních sítích.
- V Česku ho do konce roku čekají koncerty v Praze (Forum Karlín 28. 11.) a Plzni (9. 12. KD Peklo).
A není to právě proto, že ses pro řadu lidí včetně novinářů z té škatulky kluka ze SuperStar ještě nedostal?
Je to možný. A právě proto s tím musím bojovat a v rozhovorech novinářům vysvětlit, že to, co v posledních letech dělám, je úplně jinde.
A co byl podle tebe ten zlomový moment, kdy ses z té škatulky vymanil?
Na rozdíl od jiných účastníků SuperStar mám vlastní produkt a show, kterou dokážu vyprodat i velké sály. Umím bavit publikum vlastní muzikou, a ne předělávkami hitů od jiných muzikantů. Trvá dlouho, než si vybuduješ vlastní jméno, za kterým lidi jdou. Fanoušci nechodí na moje koncerty kvůli tomu, že jsem ze SuperStar, ale protože mám tuhle a támhletu písničku, která se jim líbí a chtějí ji slyšet na živo.
Ty ses vydal oproti jiným účastníkům SuperStar daleko těžší cestou a prosadil se v česko-slovenském hip hopu, který je vyhlášený svou uzavřeností a je přímo alergický na lidi z talentových soutěží, zejména ten český.
Máš pravdu. Zejména česká hiphopová scéna je velmi uzavřená, lidi v ní nejsou vůbec tolerantní, jakkoliv má být hip hop symbolem rebelie a svobody názoru. Jakmile je člověk z jiného prostředí, které nevyhovuje striktnímu hiphopovému stylu, tak na něj koukají skrze prsty. A trvá dlouho, než je začnou rozevírat.
Od začátku jsem si dával záležet, abychom měli super produkci a aby hudba byla perfektní. Ze začátku mi hodně pomohli i muzikanti ze Slovenska – Moja reč, Ego z Kontrafaktu, ve videoklipu jsem měl Rytmuse. Ti všichni dali najevo, že se jim líbí, co dělám… Bez těchto elementů by to dneska nebylo takové, jaké to je.
Z českých raperů ti paradoxně nikdo ze začátku nepomohl. Až to vypadá, že se tuzemská scéna nových jmen trochu bojí… Čím si vysvětluješ, že na Slovensku mají chuť experimentovat a scéna tam je podstatně barevnější a živější?
Slovensko je oproti Česku menší stát, ekonomicky bylo vždycky slabší a kulturně žilo dlouho ve stínu České republiky, a právě proto se to snaží teď změnit. Když jedeme koncertovat na Slovensko, hrajeme v nádherných klubech s úžasným zázemím pro umělce – pořadatelé mi jen omluvně říkají: „Tak snažili jsme se, aby to bylo co nejlepší, ale samozřejmě se to nedá srovnat s Českou republikou.“ Já na ně jen valím oči a říkám: „Lidi, vy jste se zbláznili? Takovouhle backstage jsem v Čechách snad neviděl!“ Právě tahle rivalita a soutěžení s Českem je hrozně žene dopředu. Snaží se vyrovnat, nebo aspoň přiblížit světu a musím přiznat, že urazili obrovský kus cesty.
To nic nemění na tom, že tě čeští rapeři spíš ignorují, než že by tě vyhledávali. Neškodí ti třeba široké tematické rozpětí? V jedné skladbě se niterně zpovídáš o citech k dívce, ve druhé se stylizuješ do drsného rapera, který všem ukáže…
Nejsem typ umělce, který by chtěl být kategorizovaný. Nerad bych byl vnímaný pouze jako raper, baví mě citové věci, občas udělat reggae… Klidně by mě bavilo nahrát jazzovou skladbu. Zkrátka mě baví hudba, a nechci se limitovat očekáváním lidí. To svazuje ruce řadě umělců, kolikrát fanoušci diktují raperům, co od nich chtějí slyšet. Jakmile raper trochu vybočí, tak jsou naštvaný. Nerad bych, aby se mi něco podobného stalo. Takže jestli mi to škodí? Naopak, dělá to ze mě všestranného umělce, který si může nahrávat, co chce. Nechci se zavděčovat hiphopovým fanouškům. Chci si vzít z rapu fanoušky, kteří jsou otevření mojí hudbě.
To je zajímavý posun. Dřív mi přišlo, že ses snažil českému hip hopu zavděčit, aby ses do té hudební škatulky vešel a dokázal raperům, že nejsi jen ten kluk ze SuperStar, teď ti jakoby je malá a můžeš tuhle muziku přiblížit i jiným posluchačům, kteří do sebe zahleděnému českému rapu nerozumí. Vnímáš to tak?
Mezi zavděčením se a získáním respektu je velmi tenká hranice. Už na začátku jsem věděl, že tuzemský rap je hodně striktní a uzavřený, takže jsem nikdy neplánoval, že budu tvrdý raper. Udělalo mi radost, že se mi v klipu objevil Rytmus, nebo že jsem Orionovi nahrál refrény. Vysílá to dovnitř scény signál, že tu je nějaký Ben Cristovao a že to, co dělá, má smysl a je to dobrý. Ale že by mi škatulka hip hopu byla malá a mohl jsem přivést nové lidi k českému rapu? O tom jsem takhle nikdy nepřemýšlel.
Zůstaňme teď u fanoušků, na YouTube jich máš přes 200 tisíc, na Facebooku 450 tisíc, na Instagramu 201 tisíc. To jsou na české prostředí obrovská čísla. Potřebuješ k propagaci ještě vůbec tradiční média? Čím ti pomůže udělat rozhovor třeba pro Aktuálně.cz?
Souhlasím, že to je velká síla, přes kterou můžu fanouškům nabízet svoji muziku. Minulé pondělí jsem třeba vydal skladbu z připravovaného alba, která se jmenuje Kolotoč. S manažerem jsme plánovali ji vydat až příští rok, takže ze mě byl hned na prášky. Ale protože mám takovou základnu, můžu být podobně impulzivní a dělat si věci po svém. A to mě hrozně baví!
Ale zpátky k tvé otázce. Přestože mluvíme o velké skupině lidí, tak jde pořád o fanoušky, kteří mě cíleně vyhledávají. Rozhovory do televize, novin, nebo pro Aktuálně.cz dostanou moji hudbu k úplně novým lidem, kteří o mně buď nikdy neslyšeli, nebo mě mají pořád zaškatulkovaného jako toho kluka ze SuperStar. A najednou je může příjemně překvapit, co teď třeba dělám za muziku.
Cílová skupina mých posluchačů jsou mladí od 17 do 25 let. Texty, které teď připravuju na nové album, mají potenciál oslovit i lidi přes třicet let, ke kterým se ale přes své sociální sítě nedostanu. Musel bych být hrozný narcis, abych si myslel, že se objedu bez médií. Pokud chceš dělat muziku a chceš ji dostat mezi lidi, musíš být otevřený všemu. Často mě osloví například ze studentského časopisu, který má náklad pár tisíc v rámci svého města, a požádají mě o rozhovor. A poskytnout jim ho má pro mě taky význam, záleží mi na všech lidech, kterým můžu něco sdělit.
Budeme lepší než Slavíci
Sedíme před Forem Karlín, kde v sobotu 28. 11. proběhne hlavní koncertní zastávka tvého turné. Bude se lišit oproti jiným městům?
Musí se lišit, ale tím nemyslím, že bych v jiných městech ubíral na koncertní kvalitě. Jen v Praze to bude něco jiného. V malých klubech mám s každým člověkem silný vizuální kontakt, což je pro mě při koncertě důležitý. Ve Foru Karlín to bude něco nového, na každého neuvidím, a budu si s tím muset nějak poradit. Mimicky k lidem vůbec nedosáhnu, budu jim muset z pódia předat daleko větší energii. Tím, že hrajeme v Praze, si navíc můžeme vyhrát se stagí, připravit větší taneční čísla i projekce, pozvat si víc lidí.
Ptám se i v souvislosti s tím, že ve stejný den se vyhlašuje anketa Český slavík, se kterou nemáš nejlepší zkušenost. Dal jsi to najevo například ve skladbě IronBen.
Ano, je tam narážka ve verši Nepotřebuju křídla / za mě mluví čísla. Dvakrát jsem měl vystupovat na Slavících, ale vždycky mi to zrušili, asi se jim to nakonec nehodilo. Mám pocit, že jsme si zasloužili aspoň jednou ukázat, co děláme. To jsou ty čísla, o kterých mluvím – počty fanoušků na sociálních sítích, zhlédnutí klipů. Dokážu to přejít, chápu, že se tam asi nehodíme. Na Slavících jsem si připadal vždycky jako šašek. Koukám tam na objev roku, video roku a pak se podívám, mezi kolik lidí jsme dostali svoje videa a muziku my. A najednou se tam cítím jako úplnej idiot. I proto jsme uspořádali na stejný den koncert ve Foru Karlín. Radši uděláme v den Slavíků desetkrát větší mejdan!
Právě ve Foru Karlín nedávno hrála kapela The Prodigy, koncert doprovázela velmi přísná bezpečností nařízení, ochranka prohledávala lidem i kšiltovky. Vše souvisí s teroristickými útoky v Paříži, ke kterým se na sociálních sítích vyjadřovali muzikanti, Bono to označil za útok na hudbu, Madonna se při turné rozbrečela a pronesla srdceryvný projev. Ty jsi na Facebook napsal, že „Hněv a nenávist jsou jako rakovina. Člověk s tím musí bojovat sám v sobě, a to za každou cenu.“ Proč jsi cítil potřebu se k tomu takhle vyjádřit?
Nechtěl jsem říkat, že cítím s Francií a oběťmi soustrast. I proto jsem si nezměnil profilovou fotku do francouzské trikolóry. Samozřejmě že mě strašně mrzí, co se stalo, ale nahlížím na to jako na globální problém, což odráží způsob mého vyjádření – štve mě lidský hněv a nenávist, a proto jsem k tomu vybral song od Stromaeho (muzikant belgicko-rwandského původu, pozn. red.), který mi k tomu přišel příhodný.
Je mi líto, jak dobře byly pařížské útoky zpracovány marketingově oproti podobným situacím, které se dějí jinde ve světě. Proč jsme nemohli za oběti na Ukrajině změnit svoje fotky do barev ukrajinské vlajky? Ty lidi tam přece trpěli stejně. A jsou jich tisíce. Nikde se pak neobjevovala hesla typu „YouTube je s Ukrajinou“. Proto mi přišlo špatný se k tomu vyjádřit konkrétně, už vzhledem k faktu, kolik lidí sleduje moje profily na sociálních sítích.
A nepřísluší mi tady cokoliv hodnotit, nerad bych ovlivňoval lidi směrem, o kterém nemám třeba dostatek informací. My muzikanti nejsme politici, nejsme kompetentní dávat odborné komentáře nebo posudky k tomu, co se tady děje.
To bych řekl, že po vás ani nikdo nechce. Ale chtě nechtě se s vámi ztotožňují statisíce mladých lidí, kteří pořádně ani nevědí, co si o tom myslet, a pro které jste určitými generačními mluvčími…
Jenže to je právě ten problém. Stačí jeden krůček vedle a můžeš napáchat obrovskou škodu. Z jednoduché proklamace se najednou můžeme dostat k problematice, co si myslím o muslimech… Všechna hudba, kterou ode mě lidi poslouchají, je udělaná od The Glowsticks, jedním z producentů je Osama Verse-Atile Hussain, což je muslim a je to můj nejlepší kamarád, kterého znám odjakživa včetně jeho rodiny. A já mám teď mít vůči muslimům nějaký jasný názor? To je přece tak komplikovaná záležitost! Cítím velkou zodpovědnost a je pro mě velmi těžké to smysluplně formulovat tak, abych lidi neovlivnil špatným směrem.
Otázkou zůstává, jestli to mají muzikanti vůbec řešit. Nejste sice politici, ale máte v některých oblastech daleko větší vliv na lidi než oni.
Uvědomuju si, že mám za sebou zhruba půl milionu lidí, kteří mě denně na sociálních sítích sledují. Nemůžu o sobě tvrdit, že jsem politicky sečtělý a znalý, abych jim mohl poskytnout relevantní názor, za kterým bych si mohl stát. Můžu jim akorát předat základ, ze kterého si zformulují vlastní postoj. Nechci jim říkat, že muslimové jsou takoví, protože můj kamarád je muslim a je super … Takhle to prostě nefunguje; všichni takoví nejsou a děje se bohužel to, co se děje. Můžu je ale naučit, aby byli otevření, nestranní a ke všem lidem přistupovali jednotlivě. A dělám to tím, že mám barevný tým, když to takhle řeknu. Mí tanečníci jsou z Vietnamu, Mongolska, Konga, můj producent je ze Súdánu. Takže komunitou lidí, kterými se obklopuju, a způsobem svého chování můžu lidi určitým směrem posouvat.
A to si myslím, že by měl být přístup pro každého muzikanta – nesnažit se být konkrétní za každou cenu, ale stavět ve svých fanoušcích charakter, na základě kterého poté udělají správná rozhodnutí.
