Praha – Kdybyste ho potkali na ulici, asi si ho ani nevšimnete. Vysoký, hubený jednadvacetiletý student oděvního designu. A přesto se od svých vrstevníků a spolužáků odlišuje. Kdo z nich může říci, že o něm vědí ve slavném francouzském módním domě Dior?
Mikuláš Brukner se do Paříže chystá na šestiměsíční stáž. Kufr si sice bude balit až na jaře příštího roku, ale už teď ho zná celá firma. Včetně jejího uměleckého šéfa a miláčka fashion magazínů Rafa Simonse.
"Měl jsem štěstí," vysvětluje Mikuláš skromně a sebevědomě zároveň. Na ono pomyslné štěstí ale nečekal se založenýma rukama, vyšel mu vstříc. Před třemi lety si založil blog The King Of Couture na sociální síti Tumblr. Zaměřil se v něm výhradně na produkty luxusní módní značky Dior. Fotky, reklamní kampaně, rozpohybované obrázky, sem tam povídání.
Vysoká kvalita blogu a jeho pečlivé vedení mu vynesly pozvání do prostor, ve kterých se píší dějiny vysokého krejčovství a kam se jen tak nějaký fanoušek módy nedostane. "Doufám, že můj příklad motivuje lidi dělat to, co je baví," přeje si.
Aktuálně.cz: Blog jste si založil v osmnácti. To je pro teenagera trochu netypický koníček, ne?
Mikuláš Brukner: Já jsem chtěl dělat módu a o tu jsem se začal zajímat už předtím. Ale máte pravdu, že mezi spolužáky jsem byl trochu divný. Studoval jsem všeobecné gymnázium a móda byla pro mě takový únik. Po škole jsem brouzdal po internetu a prohlížel si krásné fotky od Diora. To mi ale časem přestalo stačit, chtěl jsem s nimi aktivně nakládat – a to blog splňuje. Snažím se ho dlouhodobě vést se stylem, dbám na jeho vysokou kvalitu a dělám vlastně Dioru „rešerši“. Vlastně nevím o žádném jiném blogu věnovaném nějaké konkrétní značce, který by to dělal stejným způsobem jako já.
A.cz: Kdy jste zjistil, že o vašem blogu v Dioru vědí?
Až letos v Cannes na přehlídce Cruise kolekce (oblečení na přechod z jedné sezony do druhé, pozn. red.), na kterou mě pozvali. Do té doby jsem neměl žádné náznaky. Ale už před delší dobou mi přišel od administrátorů Diora mail, že na blogu využívám jejich logo, což je nelegální, a pokud ho nestáhnu, že mě zablokují. V tu chvíli mi došlo, že si dělali průzkum trhu a tak zjistili, že existuju.
A.cz: Jak jste se vlastně na přehlídku do Cannes, kam jezdí jen vyvolení, dostal?
Poslal jsem jednoduše e-mail šéfu komunikace u Diora. Napsal jsem mu, že se dlouhodobě zajímám o jejich značku a mám blog, který má výsledky a sledovanost. Třeba z jejich poslední video kampaně na parfém jsem vytvořil gify, což jsou pohyblivé obrázky. Jeden z nich, který jsem dal na blog, se stal rychle populární. Firma po pár dnech přidala na jejich oficiální blog v podstatě stejný gif, jen je na něm logo Dior, které já používat nesmím. Ale zatímco ten můj gif mám 100 tisíc interakcí, oni mají kolem 40 tisíc. Byl jsem prostě rychlejší.
A.cz: No a co bylo dál?
Na e-mail mi odpověděli, že mi nabízí osobní schůzku a že můžu do Cannes přijet. A tím se celý ten kolotoč roztočil… Jel jsem tam s tím, že před Rafem Simonsem vykoktám, že jsem velký fanoušek, a to bude tak asi vše… (smích) Ale nakonec byl respekt vzájemný! Šéf PR mi řekl, že lidi z firmy můj blog znají a jsou jeho fanoušci. Přidal se k nám pak člověk, který vede on-line komunikaci a spravuje jejich sociální sítě, a ten byl také nadšený. Přiznal se mi, že by chtěl, aby jejich oficiální Tumbrl blog vypadal tak jako ten můj!
A.cz: Potkal jste i samotného Rafa?
Ano, s ním jsem se také osobně seznámil. Je moc sympatický a bezprostřední. Z fotek a videí sice působí zaraženě až přísně, ale to je proto, že je dost plachý. Nerad se fotí, nerad dává rozhovory, cítí se při tom nesvůj, což chápu. Ale když ho člověk vidí s jeho týmem, kamarády nebo rodinou, je úplně jiný.
A.cz: Co jste si říkali?
No, moc si to nepamatuju, bylo to na after párty po přehlídce, kde šampaňské teklo proudem... Říkal mi, že o mém blogu slyšel, že se o mně ve firmě mluví a že je super, že jsem do Cannes přijel. Prostě zdvořilostní věci.
A.cz: No počkejte, já jsem slyšela, že jste mu plakal na rameni.
Ano, to bylo potom, na konci. Loučili jsme se, děkoval jsem mu za příležitost, že jsem se s ním mohl pobavit, a to mě dojalo. A on mě uklidňoval a poplácal mě po rameni.
A.cz: O Rafu Simonsovi a jeho nástupu do Diora nedávno běžel v kinech filmový dokument Dior a já. Co na něj říkáte?
Ten film je skvělý. Diváci díky němu můžou vidět, že to není jen Raf, který celou kolekci vymyslí, a pak se to všechno nějak samo udělá… Stojí za ní skutečně obrovský tým lidí, kteří Dioru dávají první poslední. Bylo v něm také vidět, že před dokončením kolekce zaměstnanci skoro nespí, pracují do rána a věnují tomu absolutní energii. To se mi moc líbí a tuhle energii bych s nimi chtěl sdílet.
A.cz: To budete moci, když vás přijali na stáž. Budete pracovat tam, kde se odehrává děj filmu?
Ano, bude to v centrále Dioru v Paříži, přesně tam, kam chodil do práce samotný zakladatel značky, pan Christian Dior. Stáž bude na šest měsíců. První tři jsou zkušební a můžou mě po nich poslat domů, kdyby naše spolupráce nefungovala. Ale já počítám s druhou variantou, kdy se mi stáž prodlouží o další tři měsíce.
A.cz: A na co přesně vás budou potřebovat?
To ještě bohužel nevím. Bude nás tam osm stážistů z různých koutů světa. Očekávám, že si nás rozdělí podle toho, jaký tým nás bude zrovna potřebovat. Navíc jsou tam dvě studia, letní a zimní, dělal jsem pohovor s oběma šéfy studií, ale stále nevím, komu budu podléhat.
A.cz: Jaký dopad bude mít ta stáž na váš blog, co myslíte?
Už teď mám spoustu energie a motivace k práci na blogu, když vím, že ho v Dioru aktivně využívají. To je pro mě obrovská satisfakce a zároveň mě to žene dál. Dřív jsem byl ve stresu, že ho musím pravidelně aktualizovat, aby mi přibývali čtenáři a naskakovala čísla návštěvnosti. Teď už to tak neřeším. A co se týká kariéry? Budu se moci naučit, jak to funguje v obrovském byznyse. Myslím si, že se vrátím mnohem pracovitější, protože všichni mí známí, kteří byli na stáži v zahraničním ateliéru, po návratu makají dvojnásobě víc a jsou mnohem výkonnější.
A.cz: Jak si to vysvětlujete?
Myslím, že viděli, jak se dá využít čas. V zahraničních studiích není času nazbyt, pořád se tam vlastně nestíhá, protože módní cyklus je šíleně rychlý a značky musejí vytvářet obrovskou spoustu věcí. Také se snaží zúročit to, co se na stáži naučili – můžou tu pracovat pro sebe, ale s pracovními návyky z ciziny. Tím si nastaví novou laťku. V Česku ji máme nastavenou poměrně vysoko, ale pořád to není takový zápřah. Je pravda, že některé firmy využívají stážisty až na dřeň. Mají je v podstatě na půl roku za minimální peníze. Jsou pro ně nejlevnější pracovní síla, takže je vycucnou. Někteří navrátilci z půlroční stáže už nikdy v tak velkém byznyse pracovat nechtějí. Já se na stáž těším. Ale třeba se vrátím strašně zklamaný a nebudu chtít mít nic společného se světem konzumu a komerce a budu chtít dělat něco jiného, kdo ví…
A.cz: Před nedávnem jste v Paříži viděl další dvě kolekce Diora. Jak jste se na ně dostal tentokrát?
Když jsem se vrátil z první Cruise kolekce, bylo ticho po pěšině. Spoustu lidí pozvou na přehlídku jen jednou, třeba blogery a editory z menších magazínů, a tím to skončí. Dva týdny před přehlídkami mi ale napsala česká PR manažerka Dioru, jestli na ně nechci jet, že má pro mě pozvánku. To byl pro mě sen, protože nic víc než haute couture (šití na míru, pozn. red.) už není. Další přehlídka se týkala high jewellery, což znamená vysoké šperkařství. To je kolekce těch nejnákladnějších šperků světa. Vystavovala se i Cruise kolekce z Cannes. Mohli jsme se na ni podívat zblízka a osahat si ji.
A.cz: A za kolik je zhruba takový kousek od Diora k mání?
Například na jednodušší hedvábné šaty nebo kabelku by si měl zákazník připravit kolem tří až čtyř tisíc euro. Na věci z haute couture netuším kolik, tyto částky se sdělují opravdu jen klientům.
A.cz: Tu cenu si asi běžný zákazník ani neumí představit…
Nejsou to zase až tak astronomické částky, jak si spousta lidí myslí. Že stojí miliony korun, to je mýtus. Ano, šaty, které jsou celé vyšívané flitry, korálky, peříčky a podobně a jen vyšít je trvalo tisíc hodin, ty jsou za neskutečné peníze. Ale když si jde člověk koupit jednoduchý kabátek nebo sako, tak se dostane na úplně stejnou cenu, jako by se dostal například v Londýně na Savile Row, kde se prodávají obleky na zakázku. Každý bankéř, který v Londýně něco znamená, má minimálně pár obleků z této ulice. A kdyby si chtěl objednat oblek od Diora, z ceny překvapený nebude.
A.cz: Svěřujete se se svými cestami a zážitky na blogu?
Ano, píšu o nich. V návaznosti na to se mi ozývají například mladí lidé, kteří zrovna začali studovat módu. Ptají se mě na stáže a jak si vybudovat kariéru. Asi je musím trochu štvát, protože jim odpovídám, že musejí být pilní a mít štěstí. Oni ale opáčí, že se přece nemůžou spoléhat na štěstí. Podle mě je to ale opravdu hodně o štěstí. Já jsem ho měl. Ale musí se mu samozřejmě pomoci, člověk musí pracovat. Jde také o to dělat, co člověka baví, co má rád, a dělat to poctivě, s radostí a láskou. Pak je to poznat.
A.cz: Stáž u Diora ale nebude vaše první, už jich máte několik za sebou...
Stáže jsou velmi důležitá část procesu učení. Před dvěma lety jsem začal ve studiu Leeda. Bylo to pro mě první uvedení do fungování tržních procesů. Dřív jsem měl pocit, že ušiju dvě věci, ty prodám za velké peníze a budu vysmátý. Ale prý ne. (smích) Další stáž byla ve studiu La Formela, které je jedno z nejvýraznějších u nás. U nich jsem pomáhal mimo jiné s kolekcí, která pak vyhrála cenu Czech Grand Design. Teď jsem na léto na třetí stáži u návrháře Mira Saba, kde se zaměřuju na rukodělné techniky, které jsou mojí doménou.
A.cz: A víte i o dalších Češích, kteří stáž u Diora absolvovali před vámi, nebo tam dokonce pracují?
Ne, o nikom dalším jsem v poslední době neslyšel. Ale znám modelku Magdalenu Langrovou, která tam pracovala jako kabinová modelka, na které se zkouší oblečení, a také předváděla několik kolekcí.
