Čech se prostopoval z Prahy až do Argentiny za 76 dní

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
2. 9. 2015 11:00
"Jezdil jsem na korbách mezi banány a kokosy, i se zfetovanými řidiči," líčí v rozhovoru pro Aktuálně.cz reportér Tomáš Poláček.
Foto: Archiv Tomáše Poláčka

Praha – Sedmatřicetiletý novinář Tomáš Poláček proslul svými nekonvenčními reportážemi a rozhovory pro MF Dnes. Do svých osmatřiceti let toho stihl procestovat hodně – projel Česko na segwayi a v roce 2008 stopoval do Pekingu na olympiádu. Nevšední způsob cestování jej chytl v patnácti letech. Před dvěma týdny se vrátil z cesty kolem světa. Z Prahy přes Kamčatku do argentinské Ushuai to stihl stopem za 76 dní.

Aktuálně.cz: Jaké máte pocity po návratu z tohoto stopovacího maratonu?

Tomáš Poláček
Autor fotografie: Archiv Tomáše Poláčka

Tomáš Poláček

Narodil se v roce 1977. Už jako žák páté třídy vyzpovídal pro svůj dětský časopis, který vydával spolu s kamarádem Michalem Trunečkou, spisovatele Jaroslava Foglara. V MF DNES působil od roku 2000 a věnoval se především rozhovorům a reportážím. Od roku 2014 působí v redakci měsíčníku Reportér. Na svou cestu autostopem vyrazil začátkem června z Prahy. Do cíle, jihoargentinského města Ushuaia, dorazil 19. srpna. Ujel přes 30 tisíc kilometrů s 250 různými řidiči. Zážitky ze svých cest stopem plánuje sepsat a vydat knižně.

Tomáš Poláček: Je to hrozně divné, mám pocit, že se to vůbec nestalo, nebo že to bylo hrozně dávno. Zpátky jsem se adaptoval velmi rychle. V pátek jsem přiletěl, v sobotu jsem byl na Bohemce, pak jsem se opil, v neděli jsem zpytoval svědomí. A teďka chodím do práce a mám takový pocit, že to nebylo vlastně nic extra. Plus minus s nějakou ctí jsem to nakonec zvládl. Dobrý no, ale asi nejsem typ, který se umí pořádně radovat. Neradoval jsem se ani v té Ushuaie. A teď mě čekají jiné povinnosti, nejsem cestovatel, jsem novinář.

A.cz: Kudy vedla vaše trasa?

Vyrazil jsem z Prahy a jel, kam až to šlo. Silnice na východ vede nejdál do ruského města Magadan, kam jsem jel 35 dní. Pak jsem přeletěl na Kamčatku a odtud jsem letěl na Aljašku. Z Aljašky jsem stopoval až do Ushuaii s tím, že jsem přeletěl krátký úsek mezi Panama City a severokolumbijským městem Medellín, protože tam nevedou silnice. A z Medellínu jsem zase stopoval dál.

A.cz: Máte spočítáno, kolik jste ujel kilometrů?

Za těch 76 dní jsem musel ujet nejmíň 35 tisíc kilometrů. Můj styl bych ale rozhodně nedoporučoval.

A.cz: Proč?

Je to šílený, člověk jenom jede a málokdy toho tolik vidí. První část cesty Ruskem byla pohodlná – měl jsem čas, stopovalo se výborně, jezdil jsem na dlouhé vzdálenosti, často rychle. Mohl jsem být tři dny u Bajkalu, tři dny na Kamčatce. Ale druhou část cesty jsem toho viděl málo a hodně jsem jezdil. Když jsem projížděl středoamerickými zeměmi, kde je málo turistů a hrozně pěkný oceán, vyloženě si to koledovalo o zastávku a odpočinek na liduprázdné pláži. Ale neměl jsem čas, nestíhal jsem.

A.cz: Chtěl jste to vzdát?

V Panamě jsem to chtěl vzdát, že to nestihnu dojet a skončím někde v Peru nebo Chile. Ale zavolali mi z Reportéra (redakce, kde Tomáš Poláček momentálně píše, pozn. red.), že mi ještě přebookujou letenku. Přesto jsem nestíhal a za čtrnáct dní jsem byl zase v křeči.

A.cz: Měl jste nějaký denní průměr, který jste musel ujet?

Věděl jsem, že musím denně ujet alespoň 450 km. Ale ve Střední Americe to šlo hrozně těžko. Jezdili pomalu, takže moje rychlost klesla na 35 km za hodinu. Jezdil jsem většinou na korbách náklaďáků mezi kokosy, banány a mangem. Ono to sice vypadá jako romantika, ale po patnácti korbách mě to začalo štvát. Byl jsem neskutečně špinavý a zpocený, vypadal jsem tragicky. Sám sobě bych nezastavil. Bylo horko a vlhko, po půl hodině stopování jsem byl vyřízený. Ve Střední Americe jsem víc jako 150 km denně nemohl dát. A na severu Jižní Ameriky, v Kolumbii a Ekvádoru, byly zase hrozné serpentiny v horách, takže auta opět jezdila pomalu. Byly situace, kdy jsem neměl čas ani zajít na oběd, protože mě tlačil čas.

A.cz: Zmiňoval jste, že se vám dobře stopovalo v Rusku. Kdybyste měl srovnat všechny americké státy, kde se vám stopovalo nejlépe?

To je komplikované. Ze začátku jsem měl blbý pocit ze stopování v Severní Americe. Moc mi nezastavovali, někde jsem čekal i tři hodiny na auto. Ale na druhou stranu, když mi pak nějaké zastavilo, jelo rychle a dlouho. A byla to bezvadná auta – džípy, klimatizované, pohodlné. Když jsem se pak dostal do Mexika a níž, tak jsem na sever vzpomínal s láskou. Nejhůř to nakonec šlo v Argentině, kde jsem ale shodou okolností stopl výherce Amazing Race (Tobiase de la Barru, pozn. red.). Říkal mi, že kdyby nepoznal, že jsem cizinec, nezastavil by mi.

A.cz: Kolik stopařů jsi potkal cestou?

V Rusku jsem viděl z auta nějaký zahraniční pár. Na Aljašce jsme nabrali dvojici z USA. Pak jednou v Peru přistoupili takoví pouliční umělci, kejklíři. Ale v různých zemích je zvykem stopovat a platit za to drobné peníze řidičům, což je docela častý způsob přepravy. Evropani stopují mnohem víc.

A.cz: Stopujete bez cedule. Jak jste se tedy snažil zaujmout řidiče?

S cedulí nestopuju, protože jsem na to pohodlný a přijde mi to matoucí. Věřím, že stopování je hodně o psychologii. Pořád jsem se upravoval, dával si pozor, jestli nestojím arogantně a jestli se pořád usmívám. Sundal jsem si kšiltovku, nenosím sluneční brýle, protože věřím v oční kontakt s řidičem. Nekouřil jsem, vždycky jsem si dal cigaretu za záda. Mockrát se mi stalo, že nějaké auto projelo kolem mě, zastavilo třeba o kilometr dál a vrátilo se pro mě. Evidentně si mě ti lidi prohlídli, nebyli zvyklí brát stopaře, ale šrotovalo jim to v hlavě, a tak se vrátili.

A.cz: Jaký musí člověk být, aby mohl stopovat po světě?

Stopovat může každý, předpokladem je chuť cestovat. Ale aby člověk cestoval dobře, aby to zvládal a uměl, musí mít spoustu vlastností. Nesmí být pohodlný, musí umět zvládat nonverbální komunikaci, soustředit se a hrát divadlo, aby vypadal sympaticky. Musí mít trpělivost, být optimista. Já jsem schopný dva dny nejíst, spát tři dny po sobě vsedě. Kdyby se někdo pustil do stopování, co dělám já, měl by být odolný i vůči nemocem nebo migrénám. Často jsem totiž měnil klima i časové pásmo. A nesmí se lidí bát, ani se jich štítit. Musí k nim přistupovat jako ke kamarádům. Mám fotky všech 250 lidí, kteří mě svezli. Zastavily mi všechny rasy a typy lidí.

A.cz: Máte nějakou nepříjemnou zkušenosti ze stopování?

Měl jsem štěstí na řidiče. V životě jsem jel s tisícovkami řidičů, hnusně se ke mně choval zanedbatelný počet z nich. Za dvaadvacet let stopování mě někdo okradl jen dvakrát. Většina řidičů byla zlatá, pomohli mi, obdarovali mě. Nic hrozného se mi nestalo. Teď v Montaně, na severu USA, se mi stalo, že mě jedna holka unesla. Nabrala mě do auta a řekla, že musím vidět jeden národní park. Já jsem jí říkal, že nemám čas, a ona, že ji to nezajímá, že mě tam vezme. Tak mě tam vyvezla proti mé vůli, byla blázen. Ale dneska jsem rád, že jsem něco viděl.

A.cz: Nikdy jste neměl strach?

Často jsem byl v nebezpečných situacích. Řidiči jeli riskantně, byli zfetovaní. Ale měl jsem ohromné štěstí. Na cestách se ze mě stává věřící člověk, nosím s sebou talismany, na které sahám, když je mi nejhůř. V Mexiku jsem se modlil.

A.cz: Co se stalo?

Můj řidič byl zfetovaný, pršelo, jeli jsme nesmírně rychle, ve starém kamionu, kolem nás byly mraky dalších kamionů. Všude kolem byly vraky jiných aut, nebylo jak se připoutat. To jsem měl strach.

A.cz: Jaké máte talismany?

Kamarádka řeholnice mi dala dva svaté – Benedikta a Kryštofa, kteří prý pomáhají cestovatelům, přívěsky jsem měl pořád připoutány k sobě. Od dcery mám plyšáka. A pak jsem ještě dostal od jednoho lámy buddhu.

A.cz: V úvodu jste zmínil, že jste se v cíli cesty – Ushuaie  neradoval. Cítil jste alespoň nějakou úlevu při zpátečním letu?

Ne. Bylo to nepříjemné, protože jsem letěl třemi letadly a z toho přeletu jsem byl vyřízený. V Buenos Aires jsem musel přejet z domácího letiště na mezinárodní, což je asi 50 kilometrů. Pak jsem v Istanbulu čekal 12 hodin na další spoj. Navíc mám v Turecku problém, protože jsem byl kdysi vyhoštěný z Turecka, takže mi na letišti vynadali a vyhrožovali mi, že mě pošlou zpátky do Buenos Aires. Prostě nebylo to příjemné, ale už mi aspoň nebylo ani zima, ani horko.

A.cz: Proč nemůžete do Turecka? Je to nějaký pozůstatek z cestování stopem?

Jo. Mně se Turecko vždycky líbilo. To, že tam nadosmrti nesmím, mi dost komplikuje život. Když jsem před deseti lety jel s jedním Kurdem, učil mě kurdsky. Naučil mě tři věty – "Ať žije Kurdistán", "Ať žije Apo" (Abdullah Ӧcalan, někdejší šéf kurdských separatistů - pozn. red.) a "Kurdistán - Turecka kamarád". Věty jsem řekl v hospodě, v provincii Erzurum, no a hostinský nebyl Kurd a byl proti nim. Takže na mě zavolal policajty, ti mě zatkli a byl jsem odsouzen k půlročnímu podmíněnému vězení. Okamžitě mě deportovali a od té doby jsem doživotně vyhoštěný z Turecka. Ale to je příběh na celý rozhovor.

A.cz: Kam pojedete příště?

Poslední výzvou je pro mě přejet Afriku - z Jihoafrické republiky zpátky domů, do Prahy. Ale nejsem tak závislý, že bych nutně potřeboval každý rok někam stopovat. Je to spíš taková jednoduchá cesta, jak napsat spoustu článků, u kterých se baví docela dost lidí. Mě by to bez toho psaní asi ani nebavilo. Dává mi to řád. Každé tři dny musím něco napsat, což znamená něco zažít.

 

Právě se děje

Další zprávy