Bezdomovecká Praha: Odvrácená strana města na vlastní kůži

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
Aktualizováno 11. 12. 2014 20:01
Reportáž: Hlavní město lze zažít i z jiné perspektivy. Pražští bezdomovci jako průvodci provedou turisty podle svého životního příběhu netradičními zákoutími metropole.
Petr Bláha, jeden z průvodců projektu Pragulic, měl štěstí. Na ulici již nežije.
Petr Bláha, jeden z průvodců projektu Pragulic, měl štěstí. Na ulici již nežije. | Foto: Jakub Plíhal

Praha – "Chtěl bych poděkovat, že jste si vybrali Pragulic a mě jako průvodce, který vás seznámí s Prahou bezdomoveckou," přivítal Petr skupinku středoškoláků z německého Mnichova, kteří si z počátku udržovali bázlivě odstup. Prvotní nedůvěra opadla, jakmile začal hovořit o své strastiplné cestě životem.

Petr Bláha je jeden z průvodců projektu Pragulic. Ten organizuje netradiční prohlídky hlavním městem po stopách obyvatel, kteří Prahu žijí doslova na vlastní kůži. Pro netradiční průvodce jde o zdroj příjmu i možnost určité terapie. Naše trasa nebyla atraktivní díky pražským lokacím, ale spíše díky příběhům, které se k jednotlivým místům vázaly.

"Nenapadlo mě, že budu tím, kdo potřebuje pomoc."

"Narodil jsem se v normální rodině a do šestnácti let jsem měl oba rodiče. Vyučil jsem se, oženil a později nastoupil na střední školu,“ začal Petr své vyprávění před stanicí metra Vltavská, odkud nás odvedl schodištěm do přilehlého parku s výhledem na jeho první pražské působiště jako bezdomovce.

Vše začalo v Teplicích, kde studoval střední školu a nějakou dobu sloužil u policie. Poté se projevila jeho závislost na automatech, kterou nedokázal zvládnout. "Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu tím člověkem, který potřebuje pomoci.“ Psychické problémy a neschopnost zařadit se do běžného pracovního procesu vyústily ve ztrátu zaměstnání, bydlení i rodiny.

"Naštěstí jsem měl povědomí, jak to v Praze funguje. Ještě ten den, kdy jsem dorazil do města, jsem se zaregistroval v Novém Prostoru a Naději, kde jsem získal noclehárnu, abych nemusel spát v zimě na ulici.“ Od té doby strávil více jak pět let postáváním v metru a přivydělával si prodejem časopisu.

Cesta z ulice je dlouhá, Petr už ale míří správným směrem

"Ze začátku nebylo vůbec jednoduché něco prodat. Ocitl jsem se během okamžiku v tíživé situaci a najednou musel oslovovat lidi na ulici a nabízet jim časopis, o kterém všichni vědí, že ho prodávají bezdomovci." Ostychu se zbavil až později díky divadlu, v němž se angažuje dodnes.

Zpočátku dokázal prodat jen čtyři pět čísel časopisu během celého dne, přestože ve vestibulu metra postával mnohdy od jeho otevření v pět hodin ráno do půlnoci, kdy jede poslední souprava. "To jste tam stál opravdu celou tu dobu, a jak jste věděl, kolik je hodin?“ zeptala se jedna z německých studentek, které nešlo na rozum, že i bezdomovec může vlastnit hodinky.

"Oni to nemohou pochopit. Jsou to mladí lidé, kteří spí ve svých postelích a nedokážou si to představit,“ omlouvala některé dotazy překladatelka. Průvodce Petr už totiž není bezdomovec, přestože je možné ho čas od času zahlédnout, jak stojí na stejném místě s Novým Prostorem a svou náturou divadelníka je už tentokrát schopen prodat až 160 kusů časopisu během dvou dnů.

"Stále prodávám, ale chodím do práce, dělám sekuriťáka. Mám také rodinu a byt s normální nájemní smlouvou, takže má situace se výrazně zlepšila,“ vyprávěl Petr o své ženě, která byla od své zletilosti pražskou squaterkou, a čtyřleté dceři, zatímco nám ukazuje nedaleko metra místo s kašnou, kam se chodil v těžkých dobách koupat.

Divadlo mu zachránilo život

"Věděl jsem, že nechci být na ulici, a dlouho jsem o sobě tvrdil, že nejsem bezdomovec. Spíše jsem o sobě říkal, že jsem dobrodruh, který skončil špatně, ale má sílu na to, aby se z toho vyhrabal,“ říká Petr na naší další zastávce, pražské bezdomovecké kolonii pod Hlávkovým mostem.

"Od roku 1989 je toto místo uzavřenou skupinou, kde někteří z bezdomovců žijí už více jak patnáct let. V celé Praze je pak podle posledního sčítání asi tři a půl tisíce lidí bez domova, ale říká se, že to může být až šest tisíc.“ Smráká se a my nakukujeme pod Hlávkův most, kde na nábřeží žije zhruba patnáct lidí, pro které je podle Petra cesta z ulice už zavřená.

Sám náš průvodce ke svému novému životu potřeboval důvěru a velkou pomoc svých blízkých i naprosto cizích lidí. Jak říká, sám člověk to totiž nemůže zvládnout. Petr měl podporu svého bratra i Luterské církve, do které začal chodit a kde se nechal i pokřtít.

"Vy, co máte domov, tak tam pozdravujte,“ loučí se s námi Petr slovy svého kolegy z divadla a podává si ruce se všemi účastníky dnešní prohlídky. Skupinové foto na rozloučenou a vzhůru na premiéru do divadla a za rodinou.

 

Právě se děje

Další zprávy