Zemědělci je 78 let. Dřinu na farmě střídá s touláním po světě. Stačí mi foťák a spacák, říká

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
12. 11. 2014 7:30
Rozhovor se soukromým zemědělcem a fotografem Janem Barkem. Nestíhá, má rozsáhlé hospodářství, fotí a jezdí po světě na dobrodružné výpravy, jen se spacákem a karimatkou a samozřejmě s kilogramy fotoaparátů, objektivů a stativů. "Spaní pod širákem je ohromně zábavná věc. Člověk jede, jede, všude samé srázy, takže tam spát nešlo, už se stmívá, míjíme hřbitov. Pak jsou zase samé srázy, tak se ještě rádi vracíme na hřbitov," nadšeně líčí své toulání s foťákem po Balkánu.
Se spacákem po Balkáně: Jan Barek u albánské přehrady.
Se spacákem po Balkáně: Jan Barek u albánské přehrady. | Foto: Archiv Jana Barka

Libochovice - Jan Barek (78) je soukromý zemědělec a fotograf-amatér z vesničky nedaleko severočeských Libochovic. Rodák z Prahy vystudoval zahradnictví na zemědělské univerzitě, vzápětí dal sbohem metropoli a navždy se odstěhoval do vesničky u Libochovic.

Do klasického důchodu v podstatě nikdy neodešel. Pouze velké sady a polnosti, na nichž podniká, trochu zredukoval. 

Zatímco mnozí jiní senioři své aktivity v důchodovém věku utlumují, on naopak začíná přibírat nové. V 65 letech se stal vášnivým fotografem; dodnes jezdí na semináře, workshopy, zajímá se o nejmodernější fotografické přístroje i poslední trendy v úpravě a archivaci fotek na webu.

Navíc začal cestovat po světě. Ale nikoliv s cestovkou jako jiní senioři, nýbrž s kamarády v autě a noclehy pod širákem. Letos v říjnu se vrátil z třítýdenní cesty po Balkáně, během níž putoval například po albánských, černohorských či srbských horách.

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Autor fotografie: Zuzana Hronová

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

 Aktuálně.cz: Jak velké máte teď hospodářství?

Jan Barek: No, teď už toho moc nemáme, skoro nic.

 A.cz: Kolik je "skoro nic"?

Tak to bych musel spočítat. Vezmu to jen tak zhruba, jo? Asi dvě stě jabloní, šedesát meruněk, stovku rybízů…

A.cz: No tedy, to si nedovedu představit, kolik toho bylo, než jste hospodářství zredukovali.

Mnohem více, tohle už jsou jen takové zbytky. Dělali jsme například ve velkém tzv. "sušinu", tedy květiny na usušení, které se pak prodávají na aranžování.

A.cz: Zaměstnáváte nějaké lidi na výpomoc?

Teď už ne. Všechno děláme sami. Češeme jablka, meruňky, rybízy, ořezáváme stromy, prodáváme ovoce…

A.cz: Podle čeho se rozhodujete, co pěstovat?

Teď bychom se nejraději rozhodli nepěstovat už vůbec nic, ale uvidíme.

 A.cz: "Na stará kolena" jste se rozhodl věnovat navíc fotografování. Jak jste se k tomu dostal?

Fotil jsem na gymplu a na vysoké škole, ale to bylo takové focení nefocení - tedy focení bez odborných znalostí. Pak jsem nefotil vůbec a začal jsem zase až na stará kolena. Začal jsem se o to zajímat do hloubky, přihlásil jsem se do fotokroužku, kde jsem zdaleka nejmladší. Věkově to je: já, pak dlouho, dlouho nic a pak až další. Také jezdím na workshopy, semináře a pořádám výstavy svých fotografií.

A.cz: Jak jste zvládal práci zemědělce s prací fotografa?

Právě že hodně blbě. Občas jsem si udělal nějaký fotovýlet, ale nejtěžší je všechny ty fotky upravit. Dělám to až večer po práci, když už není vidět a nejde venku dělat. Jenže to už bývám ospalý a utahaný a už mi to moc nejde.

A.cz: Jenže ono je focení a focení. Vy byste dle stereotypních představ mladé generace mohl jako důchodce chodit  po městech a fotit detaily kašny nebo lucerny. Vy ale vyrážíte na velmi dobrodružné fotovýpravy. Kde jste byl naposledy?

Teď jsem se v říjnu akorát vrátil z cesty na Balkán. Byli jsme tam tři týdny a procestovali Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Černou horu, Albánii, Řecko, Srbsko, Maďarsko a Slovensko.

 A.cz: To bylo s nějakou cestovkou?

Ne, to bylo s kamarády. Jeli jsme čtyři a pes ve staré fabii - to je skoro jak v té knížce, akorát tam jeli v tanku. Bydleli jsme pod širákem a stravovali se z vlastního.

A.cz: Myslím, že velká část seniorů má poněkud jiné představy o formě dovolené.

Je to možná trochu náročnější způsob, ale zase nám to dávalo absolutní volnost a svobodu. Nebyli jsme vázáni vůbec ničím, žádnými objednanými noclehy, natož večeří v tolik a tolik hodin v hotelu. Mohli jsme jet, kam se nám zrovna chtělo. Ukázali jsme si na mapu a jeli tam.

A.cz: Takovýto způsob cestování musí být hodně dobrodružný…

Jeden z noclehů v Albánii - u opuštěného domu pod rozpadajícím se balkonem.
Jeden z noclehů v Albánii - u opuštěného domu pod rozpadajícím se balkonem. | Foto: Jan Barek

A tak to zas jo. Mnohdy jsme hledali nocleh až potmě. Někdy nám to trvalo hodinu, někdy i víc, protože to tam je hrozně hornatý a samý svah. Jednou jsme v Albánii potmě našli nějaký opuštěný polorozpadlý dům. Chtěli jsme si lehnout pod venkovní stříšku, ale zjistili jsme, že je podepřená lešenářskou trubkou, tak jsme to raději neriskovali. Jenže v noci začalo lít a strhla se velká bouřka, tak nám nic jiného nezbývalo.

A.cz: Stříška vydržela?

Vydržela. Kdyby nevydržela, už bychom tu asi nebyli, byla totiž z masivního betonu. Nicméně ráno jsme zjistili, že jsme se ubytovali přímo uprostřed vesnice. Žili jsme v domnění, že ležíme u opuštěného stavení.

A.cz: Brali jste to jako nutné zlo, že obětujete osobní pohodlí, abyste mohli cestovat svobodně?

Ale vůbec ne, mě třeba to hledání noclehu naopak hrozně bavilo. Člověk jede, jede, všude samé srázy, takže tam spát nešlo, už se stmívá, míjíme hřbitov. Pak jsou zase samé srázy, tak se ještě rádi vracíme na hřbitov…

A.cz: Kde všude jste spali?

Výborné to bylo například v Řecku, tam jsou kapličky s protaženou střechou, někdy i na dvě strany, dole je dlažba nebo beton. Tam jsme se uchylovali nejradši, protože nás chránily před deštěm a byla tam rovina. I když někdy to tedy byla součást hřbitova…

A.cz: Jaké to je spát na hřbitově?

Jednou jsem se tu vzbudil dřív a šel fotit. Kamarádi ještě spali. Když jsem se vracel, viděl jsem, že už na hřbitov přicházejí první lidé a zapalují svíčky z druhé strany té kapličky.

A.cz: Říkal jste, že jste na tři týdny vyrazili čtyři lidé a pes v jedné fabii. Jak se vám tam vešly všechny věci?

Čtyři lidi a pes, bagáž, tři týdny cesty, tisíce kilometrů. To vše Fabia zvládla.
Čtyři lidi a pes, bagáž, tři týdny cesty, tisíce kilometrů. To vše Fabia zvládla. | Foto: Jan Barek

No, narvaná byla pěkně. To jsme ještě každý měli bagáž pod nohama, místo o sedačku jsem se opíral o kufírek se svými věcmi.  Vycpali jsme každý centimetr čtvereční. Takto jsme ujeli 6655 kilometrů a procestovali devět zemí. Se vším všudy mě to stálo 7500 korun a měl jsem to ještě s odborným výkladem. Ti kamarádi, s nimiž jsem jel, jsou totiž ohromně sečtělí, věděli všechno o kdejakých bitvách, památkách a vykopávkách a dohadovali se o detailech. Třeba u bitev pochopitelně znali rok bitvy, ale dohadovali se o měsíci.

A.cz: Měl jste někdy na této výpravě strach?

Měl jsem trochu strach na úzkých strmých silničkách v Albánii. Obrovské srázy, křivolaké kamenité cestičky, serpentýny. Cesta byla spíše pro terénní auta a opravdu hodně uzounká, takže když jsme někoho potkali v protisměru, museli jsme couvat k nejbližšímu širšímu místu. Tehdy jsem strach měl. Bylo pro mě vždycky vysvobozením, když začal zadek auta drhnout, tak jsem šel pěšky, aby se auto nadzvedlo. Za to jsem byl moc vděčný a rád jsem auto odlehčoval.

A.cz: Jak jste takovouto fyzicky náročnou a dlouhou výpravu zvládal?

V pohodě, vůbec jsem nebyl unavený, až mě to překvapovalo. Někdy jsme putovali třeba půl dne do hor k opuštěným klášterům. Ty výšlapy mi žádné potíže nedělaly. Akorát jsem u toho trochu víc oddechoval, ale to asi každý, když se škrábe do kopce, ne? Jinak, zaplať pánbůh, mi to žádné potíže nečinilo.

A.cz: Jaké na vás cesta zanechala stopy či následky?

Následky byly akorát ty, že bych jel hned znovu. Tak mě takovéhle vandrování zachutnalo, že jsem se hned zajímal, kam zase vyrazíme. Doufám, že mě ti mladí kluci zase vezmou s sebou.

 A.cz: Kolik je mladým klukům?

 49 a 60 let.

 A.cz: Už plánujete nějakou další cestu?

 Následky cesty? Leda touha hned jet znovu. (Snímek pořízený při cvičení portrétu na fotoklubu.)
Následky cesty? Leda touha hned jet znovu. (Snímek pořízený při cvičení portrétu na fotoklubu.) | Foto: Archiv Jana Barka

Kdepak, my většinou neplánujeme. Protože to stejně nemá moc cenu. Například letos jsme chtěli jet původně na Ukrajinu, Jenže když tam začaly boje, změnili jsme to na Irsko. Pak jsme se ale dozvěděli, že tam v říjnu bývá už dost chladno, takže z toho nakonec byl na poslední chvíli Balkán. Tudíž už moc neplánujeme. Jediné, co je už jasné, že to zase bude po vlastní ose a spát se bude pod širákem.

A.cz: Jak jste cestoval, než jste začal jezdit s těmito kamarády?

Například jsem byl v Istanbulu s těma šmejdama, jak se jim dneska říká. Bral jsem to jako šanci někam se podívat.

 A.cz: Myslíte takové ty prodejce předraženého zboží?

Jo, to byli oni. Sice nám tam nějaké krámy vnucovali, ale to jsem šel vždycky někam fotit, takže mi to bylo jedno a zájezd do Istanbulu jsem si náramně užil.

 A.cz: Co máte nyní v plánu?

Teď nemám vůbec čas. Zpracovával jsem a upravoval tisíce fotek z Balkánu, to jsem ale teď musel přerušit, protože mě s kamarádem čeká v Libochovicích výstava. Vybírám tedy fotky, upravuji a nechávám vytisknout.

 A.cz: Byl jste vlastně někdy v opravdovém důchodu? Tedy že byste nic nedělal a jen pobíral důchod?

No v důchodu jsem, ale pracuju.

A.cz: A nepracovat vás neláká?

Nedělat nic? To nejde, to v žádném případě. Ono tím, že pořád něco dělám manuálně, tak pak získám fyzičku, která se mi náramně hodí na takovém výletě, jako byl Balkán.

A.cz: Co na vaše dobrodružné výjezdy za focením říká rodina a vaši známí?

Manželka mě na tenhle balkánský výjezd pustila úplně bez problému, za což jsem jí vděčný. Než jsem odjížděl, stavili jsme se za mým známým s autem, aby nám na něm něco opravil.  Dcera mu vyprávěla, jak pojedu na Balkán pod širák. On říkal, že zná jednoho dobrého cvokaře, tak jestli se nechci nechat vyšetřit. Ale já tedy nechápu, co je na tom divného.

 

Právě se děje

Další zprávy